Vánoční setkávání

Soudě podle pohybu na našich silnicích, nastává vánoční stěhování národů. Městské obyvatelstvo se houfně stěhuje do hor, které se tím stávají silně přeplněny. Venkované si zase zaskočí nakoupit do vylidněných měst či poklábosit s tetičkou na pražské periférii. Poměrně často ale vnímám i únik před vánoční atmosférou a našimi civilizačními (zlo)zvyky.  Na otázku, jaké jsou svátky, odpovídají uprchlíci lhostejně ba i cynicky, že nic moc, protože je všude plno návštěv. Rodinných.

   „Musím se vybavovat s tchýní a to je pro mě vrcholná zkouška trpělivosti,“ stěžoval si sklíčeně jeden kamarád a vysvětloval bezvýchodnost své situace. „Když zaskočí jen tak na návštěvu, mohu se zdržet v práci nebo utéct do hospody. Když se u nás usadí na Vánoce, musím předstírat zájem a radost, ale co mám dělat, když to trvá celé tři dny?“

Bylo zjevné, že ho vánoční rodinná pospolitost vůbec netěší, zvlášť když nebylo pochyb, že tchýně má v jeho rodině pořád hlavní slovoJ.

  Namítla jsem, že přeci mohu trávit svátky sami, a tchýni – i ostatní návštěvy - pozvat jen na krátkou kávu a ochutnávku cukroví? Podíval se na mě, jako bych spadla z Měsíce.
„Jsou Vánoce,“ použil zřejmě jejich nejsilnější rodinný argument.   Svátky jsou odjakživa testem rodinné soudržnosti. Uvědomila jsem si to znovu při zjištění, kolik lidí odmítá návštěvy a raději prchá někam do vlastní izolace. Přiznávám se, že klid a samotu také preferuji, ale ohlášené a očekávané návštěvy mám ráda.  Rodinné, příbuzenské i přátelské. Pokud se z toho nestala povinnost a je to něco, nač se těšíme, pak to k Vánocům nezbytně patří.  I když jsem toho názoru, že setkávání se má pěstovat pravidelně, během celého roku a ne jen jako úlitbu bohům pod vánočním stromečkem, mám ráda i ty ojedinělé vánoční návštěvy. I když heslo, že nic se nemá přehánět, patří k těm, které o Vánocích opravdu ctímJ