Fenomén sms

Bývaly doby, kdy se schůzky či různá setkání domlouvaly dlouho dopředu a napevno. Co se řeklo, platilo. Později se termíny dohadovaly poštou, potažmo pevným telefonem. Sraz se dohodl a bylo jasné, že platí. Dávno tomu. Dnes se dopravíte na schůzku, respektive na meetingJ, a čekáte. Tedy čekáte vy, co máte zažitý ten neblahý návyk, že když se něco domluví, tak to platí. A přesto vlak nejede. Tak čekáte. A v tom sms. Schůzka se ruší. A důvod je různý, nestíhám, skleróza, nečekaná práce, zácpa (většinou dopravní). …. Nebo prosté oznámení, že dorazí za hodinu. To je výdobytek smskomunikace, na který jsem tedy doslova alergická, ovšem to je asi tak jediné, co s tím zmůžu. Prostě telefon odboural poslední zbytky odpovědnosti a smskou se dnes nejen platí, ale i ruší něco, co se tvářilo jako domluvené. Nemluvím o cestování, to je jiná kapitola. Když jsme jako děti odjely na hory, tak jsme poslaly pohled a to bylo vše. Dnes, pokud děti nenapíší  zprávu ještě z autobusu, vzniká panika. Dobrá, doba je jiná, děti je třeba mít pod kontrolou. Ale stejně si myslím, že mobilní komunikace je horší než diktatura proletariátu. Ale nejen, že nás svazuje na každém kroku, navíc ničí jistotu jakékoliv domluvy. Na to, že někdo někam dorazí, byť jste byli domluveni, se rozhodně nelze spolehnout. Kdykoliv může dorazit smska, klidně i pět minut před termínem, Jže to ten druhý prostě nestíhá. Sorry, až za hodinu, zítra, za týdenJ….. Že vy s tím počítáte a trapně chcete dodržet dané slovo, už nikoho nezajímá. Máte přece mobil a smskou jde zrušit úplně všechno. I důvěru v dané slovo.