Umění naslouchat

Zkusili jste někdy pozorovat, jak probíhají dialogy kolem vás? Například tím, že se soustředíte na to, kolik lidí skutečně vnímá, co mu vyprávíte?

Učinila jsem takový pokus nedávno, když jsem jednu a tutéž informaci sdělovala už asi počtvrté.

Všimla jsem si, že velmi často jde víc o dva či více monologů Jnež o jeden opravdový rozhovor. 

Už kdysi dávno jsem vysledovala, jak si lidi skáčou do řeči větou uvozenou výkřikem: „ Ale  já viděl, já zažil,já  slyšel toto…“, bez ohledu na to, co mu jeho protějšek právě sděluje. Každý si vede svou, má v merku jen svou potřebu sdělení, a umění naslouchat a reagovat na pocity či problémy druhého se vytrácí do ztracena. Už nevím, kde jsem četla spokojené konstatování kohosi, kdo si liboval, jak si báječně pokecal. V okamžiku, kdy ten druhý mlčel a naslouchalJ. Pamatuji si, že mi to přišlo geniálně prosté a dokonalé.  A v jednoduchosti je, jak známo, sílaJ. Dnes, mám pocit, se nám někam vytratila. I když vás někdo jakoby poslouchá, prázdný pohled ho na místě usvědčuje. Nebo následné dotazy na to, co jste vlastně sdělovalaJ

Není to jednoduché, umět naslouchat a nepřebíjet cizí pocity svými, ať už skutečnými či náhlými nápady, které nedokážeme udržet a musíme okamžitě sdělovat. Takové typické já o koze ty o vozeJ. Někdy je to hodně vyčerpávající.  A jelikož lze někdy sílu načerpat i jen z toho, že vás někdo prostě vyslechne, je to začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Začarované monology. Kruh jástvíJ,které jako by se stalo hitem dneška. Profitovat z toho mohou snad jen psychologové či psychiatři, kteří mají naslouchání v popisu práce. Ale prosté lidské dialogy, zájem i souznění, umírají na úbytěL