Mikuláš

Mikuláš mi přinesl další setkání s výdobytky českého státního zdravotnictví. Dnes mi slavnostně vyndali stehy z mé „znetvořené“ tváře, kterou už nehyzdí krvácející piha, ale pro změnu jizva typu Jofreye PeyracaJ. Ve snaze hledět na svět optimisticky pevně věřím, že brzy zmizíJ. Prý anoJ?
 Co ale asi tak rychle nezmizí, je lesk a bída nikoli kurtizánJale našeho zdravotnictví. I když v rámci vyváženosti musím podotknout, že dnešní ošetření nebylo tak hrozné, jako to první. Ba, dalo by se s trochou nadsázky říci, že se ke mně chovali hezky a korektně. Ale já mám zatím paměť dobrou, tak si pamatuji co byloL.
Do toho ještě slovenské problémy, takže naše armáda vojenských lékařů jede zasahovat na Slovensko, čemuž už vůbec nerozumím. Jistě, být slovenským pacientem v době stávky, neřeknu ani půl slova, lepší český stávkokaz než žádný doktor. Když ale na to koukám jinak, tak nechápu, proč tam ti naši lékaři jsou vysíláni a proč tam vlastně jedou? Asi by taky nebyli rádi, kdyby jim tady někdo nabourával jejich strategii, byť si o ní myslím své.  Jenže to bych zase zarypovala do politiky a to se mi na Mikuláše nechce. Nechám si to na zítřejší stávku ve školstvíJ. Přemýšlela jsem v té souvislosti, jak pomoci své knížce dostat se do povědomí čtenářů. Napadlo mě, že nejlepší bude, když inzultuji ministraJ. Když může být známá kniha o dívce, která kopla do vosího hnízda, já bych mohla být učitelka, která nafackovala ministrovi školství. Nic jiného si totiž nezasluhuje. A hned by všichni věděli, o co jdeJ A na co se ptát v knihkupectvíchJ