Dívka, která kopla do vosího hnízda

A mám to za sebou.
Dočetla jsem Milénium a je mi to trochu líto. Zvykla jsem si na pocit, že mě každý večer (když tedy vyčerpáním neusnu v okamžiku, kdy se dotknu polštářeJ) setkání s Mikaelem Blomkvistem a Lisbeth Salanderovou. Místy to bylo tak zajímavé, že se mi ani nechtělo knihu odložit. A pak jsem o tom přemýšlela.  Už dlouho se mi nestalo, že jsem se ke knize v duchu vracela i přes den, dumala o tom, co jsem se dozvěděla a co všechno z těch poznatků plyne. Pravda, není to nic veselého, ale zájem to vzbudilo. Z celé trilogie mě nejvíc bavila dvojka, ale i trojku jsem si užila. Kopnout do vosího hnízda je občas hodně potřebné. A fakt, že kniha získala cenu za nejlepší severskou kriminálku, hodně potvrzuje. Mnoho lidí to cítí podobně, byť zde, díky dobrým koncům, jde o úlevné čtení. Ale ten morální podtext je tam hodně silný a vlastně i dost děsivý, jak si s přibývajícími stránkami uvědomujete jeho reálnou absenci. Je velká škoda, že duchovní otec Milénia zemřel tak brzy, je mi hodně líto, že už další příběhy nebudou. Ale jestli tolik viděl do státní správy a dalších křiváren, ani není divu, že to jeho srdce nevydrželo. Zůstaly po něm ale skvělé knihy a Dívka, která kopla do vosího hnízda, to jen potvrdila. Za čas asi neodolám a kouknu i na filmovou verzi. Ale teď nechávám doznít báječné čtení.