Kámen a bolest

Knihu mám v knihovně. Už léta. Když jsem jí četla poprvé, vůbec jsem jí nerozuměla.J Později mě naopak dost zaujala, byť si pamatuji, že byly pasáže, které jsem prostě přeskakovala.  Nebavily mě, byly zdlouhavé a nudné, ale postata příběhu se mi líbila. A teď jsem to viděla jako divadlo. Nejde o divadlo v klasickém slova smyslu, představení Divadla Litera se konalo v zajímavém prostředí kostela svatého Vavřince, kde jsem tedy byla dnes poprvé. A určitě ne naposledy. Představení jsem vlastně našla náhodou, protože hlavní směr mého pátrání byl František Kreuzmann a jeho hra o Václavu II., kterou mi doporučil básník Pavel Hoza. Protože ujíždím na Přemyslovcích a zbožňuji přednes Františka Kreuzmanna, zdálo se, že jde o představení pro mě jako dělané. Ovšem nenašla jsem ho a místo něho přišly lístky na Kámen a bolest. A co čert nechtěl, zrovna v den, kdy tam vyrazilo KMD, tedy klub mladého diváka ze školy. A jelikož se školními dětmi večer zásadně do divadla nechodím, protože se rázem vytratí veškeré kulturnoL, byla jsem dost v šoku a chtěla odejít. Naštěstí jsem tak neučinila, představení stálo za to. Děti byly kultivované, zjevně na ně zapůsobila atmosféra chrámu. A ve hře exceloval hlavně Jan Čenský, kterého miluji. A jelikož šlo o opravdu malý prostor, pohyboval se mezi námi,bylo možné si nejen vychutnat jeho úžasný přednes, ale i potěšit oko pohledem na krásného chlapa. Navíc je to člověk velmi milý, a když jsme se v závěru střetli v miniaturní šatničce, potvrdil i svou pověst gentlemana. Hezký zážitek ladící s nostalgickým podzimem.