pátek 25. listopadu 2011

Bílí bozi

Lékařské seriály se u nás těší naprosto nepochopitelné oblibě až adoraci. Vysvětluji si to snad jen přirozenou touhou lidstva po pohádkách. Přemýšlela jsem o tomto široce rozšířeném mýtu o bozích v bílých pláštích nedávno při návštěvě Polikliniky Prosek, kam jsem se dostavila na drobný chirurgický zákrok. Prazvláštní manýry personálu v této socialistické budově by daly vzniknout solidnímu dramatu neřku-li hororu, rozhodně ne romanticky plytkému seriálu s tisícem pokračováníJ. Lékařka na prvním navštíveném oddělení byla buď opilá, nebo opilectvím tak poznamenaná, že se už nedala střízlivost v jejím projevu rozeznat. Rozehnala jsem tedy nikotinový opar vznášející se kolem ní a šla raději jinam. Ne snad, že by to tam bylo lepší co se týče ochoty a vstřícnosti, ale alespoň se mnou celkem věcně komunikovali. Domluvili jsme se – respektive byl mi přikázán datum a hodina, kdy se mám dostavit. Dostavila jsem se. Vládnu tím nešvarem, že se snažím chodit včas, což se mnohdy - a tady dvojnásob- ukazuje kontraproduktivním. Tudíž i když jsem dorazila načas, nikde nikdo, a mně tedy zbýval dostatek času sledovat cvrkot u okolních ordinací, kde to bylo na chlup stejné. Doznívaly ke mně argumenty typu, že paní doktorka se zdržela na obědě (asi tak tři čtvrtě hodiny), že musela neodkladně odejít, že už tady není od rána apod. Údivné, zaskočené či rozzlobené reakce pacientů zamračené sestry odrážely jako tenisový míček. Zjevně jsou dobře trénované. Když z nory vyrazila i naše sestra, rovněž bylo dlouho po termínu. Jeden vznětlivý pán a já, kdož jsme se ozvali, jsme byli za trest zařazeni na konec seznamu pacientůJ, protože pořadí určuje lékař, jak hlásá výhružný nápis na dveřích.  Měla jsem tedy dostatečně velký prostor pro sledování vskutku neuctivého a povýšeného chování lékařského personálu k zdejším pacientům. Ti, většinou postarší, si pokorně nechali všechno líbit. Není divu, trávit tady dlouhé hodiny, protože pojem objednání se na určitý čas je pro zdejší zařízení něco jako sci - fi, a pak snášet hrubosti nenaladěné sestry či nepřítomnost doktora, který zrovna musel na nákup nebo se mu nečekaně protáhl oběd, jednoho pěkně vytrénuje. Vstupovala jsem tedy do ordinace řádně rozpumpovaná. Již pohled na moji tvář přinutil doktora k otázce, jestli mi snad není nevolno.
  „Je pane doktore, nikoli ale díky nemoci, ale díky vašemu chování!“ Spustila jsem, ač jsem si slibovala, že výtky nechám až po zákroku. Ještě mu ujede ruka se skalpelem a se zjizvenou tváří nebude veselý život. Ovšem rozhořčení si žádalo své a tak jsem si své řekla. Kupodivu, asi i on byl zvyklý. Nebyl žádný protiargument. Jen pokrčil rameny a řekl, že to tak prostě je. Pak mi vyřízl krvácející pihu z tváře, což tedy bolelo jako čertJ. a za trest mi na ni ještě nalepil výrazně bílou náplast, ať všichni vidí. Jinou prý nemají. Sestra na mě štěkla několik dalších pokynů a vyprovodila mě jedovatým pohledem. Opouštěla jsem zdejší polikliniku s pocitem, že jsem zažila přesun v čase. A s myšlenkou, že tady se měla akce: Děkujeme odcházíme, opravdu uskutečnit. Do jednoho!!!
 Jiné vysvětleni by bylo, že se tu skrytou kamerou natáčí existencionální drama, když je taková obliba lékařských seriálů. J.Ale na ten prosecký by se stejně nikdo nedíval. Kopíroval by realitu a to diváky nezajímá, té mají dost ve vlastním životěJ

8 komentářů:

  1. Taky jsem znechucena. Byla jsem jako doprovod na urologii, čekárna narvaná pacienty, sestra otevřela dveře a zařvala "pan XY"? Dotyčný se ozval, ona mu předala nádobku a na celou čekárnu mu říká "tady to toho se běžte vyčurat a pak přijďte to ordinace." Bylo mi trapně za ni. To nemohla k pánovi přijít a říct mu to potichu? A zjistit telefonicky výsledky vyšetření? Taky síla. Doktor tam ještě není,už není nebo zrovna operuje. A mohla bych psát ještě dlouho .....

    OdpovědětVymazat
  2. Když tohle, nebo něco podobného slyším a čtu, tak se stydím, že jsem zdravotník. Doufám, že k téhle kategorii zdravotníků nepatřím a patřit nikdy nebudu. Aspoň se o to snažím.

    OdpovědětVymazat
  3. no připojila bych se taky..viz poslední příspěvky na blogu

    OdpovědětVymazat
  4. Dnes jste se mi tedy trefila do nálady. Dva měsíce jsem teď běhala po nemocnicích za těžce nemocnou nepohyblivou maminkou a zažila jsem všci, za které by se nemusel stydět ani Hitchcock. Naši lékaři a hlavně sestry ho hravě trumfnou. Převoz z rehabilitace v Blansku na geriatrii do Brna bez našeho vědomí (natož souhlasu), hrubé vynadání za to, že si maminka, která se nemůže ani posadit ani otočit ani natáhnout ruku, nevzala léky položené stolečku, neurvalé, lhostejné a bezohledné chování sester, které vedle ležící pacientce připojené na kyslík a v bezvědomí dokázaly položit večeři na stolek a za chvíli ji odnést se slovy "zase nic nejedla", zanedbané proleženiny, vypínání zvonku u postele, aby pacientky "neotravovaly"... mohla bych pokračovat do nekonečna. Hrůza, děs. Maminku jsme vzali domů, ale svírá se mi srdce při vzpomínce na ty zanedbané pacientky, za kterými nikdo nechodil, nikdo za ně o péči nebojoval a které jsou nuceny v nemocnici dožít.
    Stejně jako vy, i já jsem měla pocit návratu v čase. A doufám, že už se Vám to aspoň hojí :-)
    HanaF

    OdpovědětVymazat
  5. Byla bych radši ,kdybych mohla souhlasit s Vámi...Byla jsem nedávno ve Frýdecké nemocnici,sestry a doktorka byli tak přeuctiví a ochotní,že jsem se ptala jestli jsem už v nebi!Opravdu TO nechápu...Daja

    OdpovědětVymazat
  6. Jako bývalý zdravotník jsem zděšena. Musím podstoupit stejné horory, které zde popisujete. Po ošetření našeho dítěte, lékařem specialistou, jsme o něj málem přišli, se teď už jen děsím, když musíme vyhledat zdravotnické zažízení! Když se konečně dostanu do ordinace, konstatuji, že lékař vyšetřuje počítač a sestry jsou nervní, protože mají spoustu jiných starostí, než být v práci! O to víc si vážím těch "vyjímek",které potvrzují pravidlo, ale na které jsem tu ještě nenarazila!Ovšem říká se, že žijeme ve vyspělé společnosti...:-( ? Asi jsem ještě nevyspěla???

    OdpovědětVymazat
  7. Je to o lidech, o lidech, a ještě jednou o lidech.
    Vždycky a všude. Za poslední rok jsem se bohům v bílých pláštích dostala do spárů mnohem častěji než by mi bylo milo. Myslím, že jsem se díky tomu otrkala. Nicméně rozdíly v tom, jak se chovají mě občas vedou k myšlenkám, jestli jsou vůbec stejný živočišný druh... prošla jsem si jednáním od milého a vstřícného po naprosto lidsky nepřijatelné. Bohužel, těch, co se kloní k tomu druhému je nepoměrně více.

    Moje babička byla zdravotní sestra. Co si pamatuji, vždycky říkala: "Každého doktora a každou zdravotní sestru bych povinně odkázala tak na měsíc do pozice ležícího pacienta. Aby si zkusili, jaké to je a pochopili, jak se mají chovat."

    OdpovědětVymazat
  8. Jako bývalý zdravotník vím o čem je řeč....A jako nynější pacient ještě víc..nechápu...chování sester ani lékařů....A opakovala bych jen to, co je napsáno výš... Raději nemarodit, což jde dost špatně...

    OdpovědětVymazat