Bílí bozi

Lékařské seriály se u nás těší naprosto nepochopitelné oblibě až adoraci. Vysvětluji si to snad jen přirozenou touhou lidstva po pohádkách. Přemýšlela jsem o tomto široce rozšířeném mýtu o bozích v bílých pláštích nedávno při návštěvě Polikliniky Prosek, kam jsem se dostavila na drobný chirurgický zákrok. Prazvláštní manýry personálu v této socialistické budově by daly vzniknout solidnímu dramatu neřku-li hororu, rozhodně ne romanticky plytkému seriálu s tisícem pokračováníJ. Lékařka na prvním navštíveném oddělení byla buď opilá, nebo opilectvím tak poznamenaná, že se už nedala střízlivost v jejím projevu rozeznat. Rozehnala jsem tedy nikotinový opar vznášející se kolem ní a šla raději jinam. Ne snad, že by to tam bylo lepší co se týče ochoty a vstřícnosti, ale alespoň se mnou celkem věcně komunikovali. Domluvili jsme se – respektive byl mi přikázán datum a hodina, kdy se mám dostavit. Dostavila jsem se. Vládnu tím nešvarem, že se snažím chodit včas, což se mnohdy - a tady dvojnásob- ukazuje kontraproduktivním. Tudíž i když jsem dorazila načas, nikde nikdo, a mně tedy zbýval dostatek času sledovat cvrkot u okolních ordinací, kde to bylo na chlup stejné. Doznívaly ke mně argumenty typu, že paní doktorka se zdržela na obědě (asi tak tři čtvrtě hodiny), že musela neodkladně odejít, že už tady není od rána apod. Údivné, zaskočené či rozzlobené reakce pacientů zamračené sestry odrážely jako tenisový míček. Zjevně jsou dobře trénované. Když z nory vyrazila i naše sestra, rovněž bylo dlouho po termínu. Jeden vznětlivý pán a já, kdož jsme se ozvali, jsme byli za trest zařazeni na konec seznamu pacientůJ, protože pořadí určuje lékař, jak hlásá výhružný nápis na dveřích.  Měla jsem tedy dostatečně velký prostor pro sledování vskutku neuctivého a povýšeného chování lékařského personálu k zdejším pacientům. Ti, většinou postarší, si pokorně nechali všechno líbit. Není divu, trávit tady dlouhé hodiny, protože pojem objednání se na určitý čas je pro zdejší zařízení něco jako sci - fi, a pak snášet hrubosti nenaladěné sestry či nepřítomnost doktora, který zrovna musel na nákup nebo se mu nečekaně protáhl oběd, jednoho pěkně vytrénuje. Vstupovala jsem tedy do ordinace řádně rozpumpovaná. Již pohled na moji tvář přinutil doktora k otázce, jestli mi snad není nevolno.
  „Je pane doktore, nikoli ale díky nemoci, ale díky vašemu chování!“ Spustila jsem, ač jsem si slibovala, že výtky nechám až po zákroku. Ještě mu ujede ruka se skalpelem a se zjizvenou tváří nebude veselý život. Ovšem rozhořčení si žádalo své a tak jsem si své řekla. Kupodivu, asi i on byl zvyklý. Nebyl žádný protiargument. Jen pokrčil rameny a řekl, že to tak prostě je. Pak mi vyřízl krvácející pihu z tváře, což tedy bolelo jako čertJ. a za trest mi na ni ještě nalepil výrazně bílou náplast, ať všichni vidí. Jinou prý nemají. Sestra na mě štěkla několik dalších pokynů a vyprovodila mě jedovatým pohledem. Opouštěla jsem zdejší polikliniku s pocitem, že jsem zažila přesun v čase. A s myšlenkou, že tady se měla akce: Děkujeme odcházíme, opravdu uskutečnit. Do jednoho!!!

 Jiné vysvětleni by bylo, že se tu skrytou kamerou natáčí existencionální drama, když je taková obliba lékařských seriálů. J.Ale na ten prosecký by se stejně nikdo nedíval. Kopíroval by realitu a to diváky nezajímá, té mají dost ve vlastním životěJ