Večeře zdarma:-)

Soudě podle televizních i jiných zpráv, měli by důchodci být tak proškoleni, že nějakému podvodníkovi na lep prostě nesednou. Skutečnost ale zdaleka není tak růžová. Poměrně často naslouchám příběhům, kdy staříci vyjeli na nějakou předváděčku, kde jim slíbili zadarmo oběd a pak z nich vytáhli desítky tisíc za nějaké vypelichané, ale údajně zázračné, dekyJ. Na otázku, proč tam jeli, odpovídají sklíčeně, že se chtěli někam podívat, protože jsou pořád doma. A ten mladík, co je přesvědčoval, působil přeci tak mile, skoro jako jejich vnuk. Dodávají a posmrkávají nad zbytečně utracenými úsporami.  Když to vidíte v televizi, udiveně zakroutíte hlavou a myslíte si něco o naivitě. Když to řešíte se svými stařečky doma, je to poněkud jiný level vnímání.

Je zjevné, že důchodci jsou dost nepoučitelní, zvlášť když jsou penzijní izolaci kapku odtrženi od naší drsné reality.

Vysvětlit jim něco není vůbec jednoduché. Nejen ohledně diskuse s neznámými lidmi, ale i třeba kvůli podpisům na nějaké záludné smlouvě, jejíž miniaturní dodatky jsou tak sofistikovaně skryty, že bych se jich kolikrát nevšimla samaL

Znovu jsem si to uvědomila v situaci, kdy jsem přistihla maminku, jak bezelstně vykládá komusi v telefonu, kdy budou doma a kdy zase ne. Měla jsem pocit, že nenuceně rozpráví s nějakou kámoškou. Ve skutečnosti ale odpovídala na záludné dotazy v rámci nějakého průzkumu. Anonymní hlas ji žádal, aby mu zmapovala počet členů v domácnosti, jejich program ba snad i výši jejich úspor. Rozčilila jsem se tak, že jsem zvýšila hlas. Bylo mi doporučeno, ať nedělám učitelku i doma a chvíli se mnou nemluvila ani klika u dveří. Chtěli ode mě vysvětlení, proč jim mluvím do jejich záležitostí, a z kontextu se zdá, že já jim narušuji soukromí. Musela jsem asi vypadat velmi rozzuřeně, když zformulovali podobně obrannou formulkuJ

Napadlo mě, že jsou někdy horší než malé děti. Horší v tom, že uhlídat je, respektive jejich rozhodnutí, je výrazně náročnější. Už jen tím, že batolata nemají podpisové právoJ

Přitom si oba staříci myslí, že oni se oblafnout nedají. Prý si nikdy nic nekoupí. Krom několika maličkostí, které nic nestojíJ, dodávají takřka hrdě. A tak jen trnu, kde třeba co podepsali a pak jim nějaký podnikavec, kteří u nás mají zelenouL, sebere i střechu nad hlavou. A to mají moji drsnou školu, kterou dávkuji i oněm telefonním průzkumníkům, když na mě náhodou narazí. Ti se asi diví, když po empaticky laskavém rozhovoru s mojí maminkou nedopatřením telefonují se mnouJ. Hovor je ukončen během několika vteřin, operátor je zaskočen a já rozčilená.

Ale většinou si tak týden nikdo nic nedovolí. Ale trh je trh a tak brzy zkouší znovu a zas dokážou důchodce uchlácholit a ukecat. A tak je třeba přistoupit ke staré osvědčené pravdě, že opakování je matka moudrosti, a proškolovat pořád dokola. Protože lidé jsou ve stáru snad nějak víc důvěřiví a poměrně snadno sednou nějakému prevítovi na lep. A že prevítům u nás pšenka doopravdy kvete, je všeobecně známo. A tak i v penzijním věku, se učít, se učít, se učítJ