Tančím tak rychle, jak dokážu

Nebude řeč o knize, byť je to kniha na neděli jak dělanáJa kdysi se mi moc líbila.

Zmínka bude o tanci. Miluji tanec. Ale mám to s ním jako s hudbou. Nejsem schopna jeho reprodukceJ. K tomuto hořkému zjištění jsem dospěla již v pradávnu v tanečních, kdy mi došlo, že přirozeně se vlnit v rytmu samby či zatančit jive tak, aby se dal odhadnout typ tance, mi bohužel není dáno. Satisfakci mi nepřinášejí ani disco tance, neb tam se kroutím, respektive kroutila jsem se,(dnes už nic takového neprovozujiJ) buď jako po zásahu elektrickým proudem nebo jako když právě nutně potřebuji na toaletu. Spolkla jsem tedy tuto hořkou životní pilulkuJ a životem proplouvám se schopností zatančit valčík a polkuJ a to samozřejmě jen v případě, že mám kvalitního tanečníka.  Nu a s tímto tanečním handicapem se nechám přemluvit ke kurzu flamenca!? Flamenco je krásný temperamentní tanec a tak nevím, co jsem si od jeho výuky slibovala.? Snad, že u mě mimovolně došlo k reinkarnaci nějaké tanečnice, což jsem dosud neměla šanci postřehnoutJ. No, samozřejmě, nedošlo. Nicméně i tak lekce flamenca byla poučením (a nakonec i zážitkem). Ba dokonce- některé taneční prvky mi i šly, jako třeba rytmické dupání, různé druhy tleskání a i rukama jsem nějak dokázala zakroutit i zamávat. Ovšem, jak nastala fáze spojení všech prvků v elegantní pohyb, nešlo to. Tím pádem mě to i brzy přestalo bavit, tančit se prostě v tomto životě už nenaučím. Ale byly to zajímavé sobotní dvě hodiny a ti, co to umí, mají můj obdiv. Já zůstávám v statické poloze diváka, případně se zavlním na Krásném modrém DunajiJ.