„Všichni jsou blázni. Jen já jsem letadloJ“ Ale výstava fakt
dobrá, žel zítra končí. Takže kdo ještě stíhá a nemá na zítra program, možná by
šlo o zajímavou exkurzi do hlubin rozervané duše.
sobota 26. května 2012
Blázen
Blázen je asi pojem relativní, vždyť i letitý vtip tvrdí, že
blázen se od svého lékaře pozná jen podle toho, kdo vlastní klíče. Nechci se zabývat
psychickými poruchami, na to si netroufám, byť by mě ty procesy, které se dějí
mezi neurony, zajímaly. Ale na to moje nedovzdělanost vůbec nestačí. Zkusila
jsem na to přes umění, tam se cítím být víc jistá v kramflecích. Pravdou je,
že při své geneticky zakódované vlastnosti odkládat věci na poslední chvíli,
jsem to málem nestihla. Až včerejší sluneční pátek mi poskytl poměrně zajímavé
zakončení pracovní týdne. Výstavu v Domě U Kamenného zvonu, kam vždycky
ráda chodím. Ten dům sám o sobě mě vždycky pohltíJ.
A včera mě stejně tak pohltila i výstava děl Adolfa Wolfliho, člověka, který
většinu svého života strávil v psychiatrické léčebně. Měla jsem i odborný
doprovod, takže mohu tlumočit kunsthistorický dojem, že jde o výstavní projekt
roku. Tedy řečeno po našem, laicky- fakt bomba. Trochu kacířsky přemýšlím, že
pro něho samotného byla jeho duševní choroba darem, protože mohl takhle
geniálně tvořit. V běžném životě bych se s ním tedy potkat nechtěla, zejména
jako malá holčička, ale jako umělec byl geniální. A tak si říkám, co je vlastně
definice bláznovství. Odpovědět na to mohu ale asi tak maximálně malou
reminiscencí, když se mi vybaví, jak kdysi dávno naše děti nosily takovou „placku“
s nápisem:
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat