Školní anomálie

Škola přináší různé anomálie. Úsměvné a ty méně veselé. K těm úsměvnějším bezesporu patří skupinové fotografování. Všichni máme doma alba plná školních skupinových fotek, kde se šklebí nohatý a otrávený človíček, kterým jsme kdysi bývaliJ. Jako bonus pak bývá focení učitelského sboru, kde se kření učitelky ve své současné podoběJ.  Vždycky si tak představuji, jak se vyženou třeba prodavačky z Billy nebo opraváři z autoservisu, případně všichni lékaři z interny, ke společnému foceníJ. Neexistuje. Některé úlety jsou vlastní jenom školstvíJ. V podstatě mám tento úsměvný přežitek docela ráda, i když nejsem fotogenický typ a školní fotografové většinou mají takový zvláštní dar, že z vás celkem spolehlivě vytvoří lehkou karikaturu. Vždycky se někdo mračí, mrká, spí či mu zrovna vítr vehnal do očí pracně naaranžovanou vlasovou vlnuJ. Ba mnohdy se někdo ocitne na fotografii jen půlkou svého těla či nemá hlavu. Přesto je to určité svědectví okamžiku a po letech se ke školním fotografiím rádi vracíme. Často také slouží jako test paměti, kdo že to sedí vedle mě?  S tím člověkem jsem také chodil do školy? Či v případě kantorů -  tyhle lidi jsem také učil? Zejména v mém případě člověka, trpící neschopností pamatovat si obličeje ( na rozdíl od jmen, ale přiřaďte je ke správnému obličeji, zejména, když se po patnáctém roce tak razantně měníJ), je to důležitý identifikátor. Dnes tedy přibyl další kousek do sbírky. Pravda, na našem školním staveništi bylo dost obtížné najít zákoutí, které by se dalo zabrat a fotka nevypadala jak z rozbombardovaného města, proto jsme vyrazili do parčíku naproti na sídlišti, čímž jsme se stali dvojnásobonou kuriozitou. Bavili se nejen kolemjdoucí,ale  i diváctvo z panelákových oken. No, nakonec se povedlo se odfotit celou školu i milion různých skupinek a zase máme na rok pokoj. „Profi“ fotky dodám, až budou. Dnes jen amatérské fotopokusy               J. Taková moje anomálieJ