Nicméně, Den vítězství je samozřejmě dnes a krom volna přináší i řadu myšlenek k zamyšlení. Třeba pro naše důchodce, kterým politická scéna, která je obrazně vrací do válečných let s odkazem, že když jsou zvyklí na bídu, co by dnes chtěli L!!!, zkouší simulovat válečné podmínky. Asi v rámci trendu, co všechno si ještě nechají ti Češi líbitL.
V rádiu si zase rýpli, že školy daly tak maximálně dětem volno, místo aby s nimi reflektovaly konec války. To mě tedy kapku nadzvedlo, ale pak si říkám, že tento boj s větrnými mlýny prostě nemá cenu. Třeba jen to, že redaktor poukazoval i na dnešní volno ve školách, které je podle mě státním svátkem, tudíž do pracovního procesu jde dnes minimum lidí. Těžko si umím představit, že bychom v rámci snahy připomenutí konce války dnes učiliJ. Asi bychom se s velkým ohlasem nesetkali, nehledě na to, že většina národa je stejně na čtyři dny někde mimo a tak i ty školy, které učily včera, měly počet dětí zredukován na minimum. Ale to jsem se, díky prostořekém redaktorovi, dostala úplně jinam, než jsem chtělaJ.
Chtěla jsem dnes meditovat nad vítězstvím a reflexí. Celá Evropa dnes slaví, jen v Německu je běžný pracovní den. Jsme německá škola, proto mě vždycky zajímalo, jak tuto evropskou euforii vnímají současní Němci, skoro sedmdesát let po skončení války. Pravdou je, že německým kolegům se do vášnivé diskuse na toto téma nikdy nechtělo, tak bádám raději sama. A čtu a slyším o reflexi, snaze napravit a vyrovnat se s minulosti. Nu, snad to jde, je to nutný, očistný proces, byť si na druhé straně neumím představit dnešní děti, které se cítí zodpovědné za činy svých dědů (jestli to ovšem nebude tím, že žiju v Čechách, kde nikdo není zodpovědný za nic - minimálně na těch zodpovědných místechJ).
Ale nechci dnes zarypovatJ, spíš se zamyslet nad tím, jestli ten konec války u nás reflektujeme i jinak, než jen volným dnem, výletem někam do přírody. Občas (často) mám pocit, že tady vesele bují neonacismus, komunistická mládež sílí a jej jich stále víc, a naši politici se zmohou akorát tak na to, že se pokusí vytvořit důchodcům znovu válečné podmínky, aby jim nemuseli vyplácet důchody. Asi míchám jablka s hruškami, žel, mám pocit, že dnešní Den vítězství k tomu přímo vybízí. Německé reflexe nejenže se tady nedostává, komunistická minulost se idealizuje, válečné hrdinství se bagatelizuje, ale navíc chybí úcta a pokora k těm, co třeba za tu demokracii, které dnes tak zneužíváme, bojovaliJ . Zažila jsem jako dítě ideologizovaný výklad dějin, a proto bych nebyla ráda, kdyby se podobná situace, byť v obrácené podobě, opakovala. Proto, tím se obloukem vracím k prostořekému redaktorovi, ve škole s dětmi válku, povstání i poválečný vývoj nejen reflektuji, ale i důkladně probírám, diskutuji a věnuji se mu. A jsem přesvědčena, že v našem, tolik kritizovaném, školském systému rozhodně nejsem sama. A možná nejsme tak jednostranné a politicky korektní, jako některá médiaJ ( tak jsem si nakonec přeci jen ještě rýplaJ)
A i proto jsem napsala Odnikud nikam, aby se i mladým dostalo poznání o těžké době jinak, než z učebnicJ ( to zase ještě kapka reklamyJ)
A už končím a jdu si pustit film PředčítačJ
Žádné komentáře:
Okomentovat