Operace

Už delší dobu jsem plánovala změnu image. Jako správně konzervativnímu člověku mi to trvá dlouhé měsíce, nejdřív se na to musím vnitřně připravit, pak sama sebe přemluvit a pak se stejně třepu jako ratlík, jestli jsem to nakonec neuspěchala. A to i v případě takové vcelku nenáročné „operace“ jakou je nový sestřih.  Moje blonďatá hříva bez pravidelné kadeřnické údržby pravidelně imitovala buď lva, nebo zásah elektrickým proudem. Navíc trpím „nešvarem“ že mi vlasy poměrně rychle rostou, tudíž chodit bez odrostů vyžaduje pravidelnou návštěvu kadeřnického křesla. Svoji přirozenou barvu vlasů jsem neměla od puberty a tak jsem dospěla k myšlence, že je čas to vyzkoušetJ. Odkládala jsem to tak dlouho, že jsem se mezitím zařadila do kategorie dlouhovlasých, o to byl finální zákrok obtížnější. Nakonec jsem šla ke kadeřnici s tím, že to ještě odložímJ. Ovšem moje paní kadeřnice už byla připravená J že dnes se stříhá(také si musela projít vnitřní obrodou)J a tak se se mnou „nebavila“J a rázně na mě vzala nůžky. Nebyla sama, přizvala kolegyni, stály nade mnou a radily se, jak na to. Vskutku jsem si připadala jako při nějaké „operaci“, při které jste sice při vědomí, ale stejně už to jde mimo vás. A nad vámi stojí dvě kapacity, které se rozhodují nad nejvhodnější metodou. Dohola to nakonec nebylo, to jsem nevydýchala, ač jinak se barevných odrostů radikálně nezbavím. Vznikl z toho melírovaný ježek. A šok veškerého mého okolí. A vlastně i můj, pořád se lekám, když jdu kolem zrcadla a nemohu si na sebe zvyknout. Ale je to změna. Radikální.