Melodie vánočních písní pronikají z obchodních center a přeplněných trhů do prosincových ulic a vtírají se pod čepice spěchajících lidí.
Advent vrcholí.
„Nenechám se pohltit. Letos budu v naprostém klidu.“
Mantra, kterou se mnozí pravidelně zaštiťují, aby pak, stejně jako každý rok,
podlehli. Někteří více, někteří méně, ale uniknout se vlastně moc nedá.
Většinou
v předvánočním čase nastane taková anomálie pohybu, že navzdory zrychlení
stejně nic nestíháte.
„Copak asi bude letos?“ napadá mě.
Je to už skoro
tradice, že spoustu věcí konáme navzdory loňským předsevzetím. Jako že nebudeme
nakupovat ani nic péct, vynecháme vánoční večírky stejně jako nebudeme shánět
dárky na poslední chvíli.
Na realizaci předsevzetí stejně většinou nedojde.
„Budou zase vanilkové rohlíčky a vosí úly?“
„Můžu napsat Ježíškovi, co bych si přál?“
„Samozřejmě, že můžeš napsat. A rohlíčky už mám hotové,“ slyšíme se pravidelně odpovídat.
Kdo by také
odolal dětsky nevinnému pohledu, byť otázka je veskrze manipulativní a
vypočítavá.
Dobrá, Vánoce pro děti. Proti tomu se skoro nedá nic
namítat.
Radikální řešení.
Letos Vánoce nebudou.
„Jak nebudou?“ Vidím ty překvapené obličeje všech věkových
kategorií.
„Je to přeci tradice!!“
Tradice se mají dodržovat. Vyslechla jsem smršť argumentů,
aniž bych vysvětlila, že nechci svátky rušit, jen je prožít jinak.
Bylo ale pozdě. Pustili se do mě jako sršni.
Zvláštní, jak vás takové nepochopení vyvede z míry. Až dosud jsem vánočními zvyky cítila poněkud obtěžovaná, a pokud jsem nějaké dodržovala, tak nějak ze setrvačnosti.
Teď se situace obrátila.
Oni všichni Vánoce vyžadují v pradávné podobě. Cítila
jsem se zaskočená. Ale na druhou stranu potěšená. Něco se asi povedlo vytvořit,
když by to všem doma najednou chybělo.
Tak nechť je tomu tak i u vás doma.
A nejen o adventu a svátcích. I v celém příštím roce. Tradice ruku v ruce s tím novým.
A přitom v klidu, v tom vnitřním.
Psáno pro Listy Prahy 1
Žádné komentáře:
Okomentovat