Předvečery

 Mám ráda předvečer. Nejen ten předvánoční. 

Nejraději z celého roku mám vlastně červen, je to takový předvečer prázdnin 

a bezstarostného léta. 

Už od dětství. 

Všechno se chýlí k závěru, ale prázdniny se ještě nezkracují.

 Je tu stále fáze očekávání. 

Z dětství mi zůstal také vztah k předvečeru svátků. Jako by dnešní předvečer byl to nejhezčí ze všech svátečních dní. 

Pravda, Vánoce z toho důvodu mají advent. Očekávání toho, co bude. 

A že to bude  krásné, okouzlující, srdcervoucí. 

  Nikdy to tak není, ba mnohdy jsou samotné svátky určitým jablkem sváru. Vzniká napětí, je příliš mnoho všeho, jídla, pití, návštěv, soužití...

A pak stačí málo a je tu hádka. 

Ale to si v očekávání a v předvečer asi nepřipouští skoro nikdo. Alespoň já neznám nikoho, kdo by se vědomě těšil na to, že se o svátcích pohádá se svou drahou polovičkou, děti mu polezou na nervy a návštěvy by nejradši vypakoval hned na prahu. 

O nevolnosti z přejedení či návštěvě pohotovosti se zapíchnutou rybí kostí ani nemluvě. 

A to jsem vynechala varianty s hořícím stromečkem či popáleninami od výbušnin.

Prostě v předvečer se těšíme. Že všechno bude krásné. Že už to tu vlastně je, ale ještě to nezačalo. 

   Dům či byt voní, většinou je všechno relativně připraveno, něco je ve vzduchu. Je to takové jakési rozechvění, které se dostaví, ať už Vánoce milujete, tolerujete nebo nesnášíte. Prostě předvečer....

    Jenže letos je to temný předvečer  ve stínu vyhlášeného a hlavně prožívaného smutku. 

Je otřesné, co se stalo. Tolik zmařených mladých životů, tolik zničených rodičů...

To, že to proběhlo těsně před Vánoci, tomu všemu dodává snad ještě tragičtější podtext. Mnoho rodin se místo svátečního rozpoložení ocitá v temné dimenzi. Všichni se tam vlastně ocitáme

Ten den, večer, přišla velká bouřka a déšť. Symbolicky i nebe zaplakalo.

Nerozumím tomu, co se děje. Co se může stát a proč?  

A soucítím s těmi rodinami, velice...