Fluktuace

 Soudě podle statistik pracovního trhu je dnes doporučeno, neřku-li vyžadováno, pravidelně změnit pracoviště. Jako ideální se jeví sedmiletý cyklus. Poté prý už nemáte sílu, energii ani nápady, stáváte se brzdou společnosti a je žádoucí všechno změnit.

 Vždycky, když čtu všechna tato motivační hesla, vzpomenu si na babičku. Stejně zaníceně, jako mluví dnešní personalisté o rotování mezi pracovišti, ona zmiňovala pojem fluktuant. Kritický podtext jejího hodnocení nešlo přeslechnout, stejně jako pohrdání v hlase dnešních náborářů. Zatímco dneska se doporučuje pravidelné střídání a změny, za jejích dob se věřilo na vytrvalost a loajalitu. A že časté změny jsou tak trochu nešvar.

Pamatuji se, jak bylo delší setrvání na jednom místě vnímáno. Neprobudilo to ve mně odpor vůči změnám, ale nějaké kladné body jsem v tom vidět dokázala.  Zdálo se mi hezké pracovat na jednom pracovišti. Ale byli tací, co to považovali dokonce za zvrácenost. Není normální být dlouho na jednom místě, znělo dokonce vytrvale z místního CML.

Prostě trendem dneška je rotovat, být chvíli tu a chvíli zase jinde. Získávat nové a nové zkušenosti. Na první dobrou je to jistě hezká myšlenka. Když se ovšem stává dogmatickou, svou přidanou hodnotu, podle mého, ztrácí.  

Nebyla jsem, a dosud nejsem, přesvědčená ani o jedné pravdě. Mám pořád pocit, že by se to mělo odvíjet od člověka samotného, nikoli od současné společenské módy. Kdykoliv se něco dělo pod diktátem aktuální ideologie, je to na úkor zdravých vztahů.

 Babička také neměla pocit, že hlásá něco vnuceného, nějakou obecnou pravdu, neřkuli dogma. Tvrdila prostě to, co se tehdy nosilo a považovalo za vhodné.

 Totéž se děje logicky i dnes, jen v hávu oděném do moderních pojmů, jako je flexibilita, boj proti vyhoření či ztráta motivace.  Jen dogmaticky je to úplně stejné.

 Tahle realita mi evokuje historickou rotaci. Jako že se dějiny opakují v jiných kulisách. Jako by zase bylo žádoucí dělat jen to, co se považuje za ideologicky žádoucí. Co se nosí a co je považováno za vhodné.

 A když o tom začnu hlouběji uvažovat, musím se logicky ptát, proč to tak je? Kdo vlastně rozhodl, že zrovna sedm let je ta správně progresivní doba, zatímco třeba dvacetiletá praxe je známka něčeho nežádoucího?  Nebo že střídání profesí je známka pokroku a nikoli fluktuace? 

Vlastně na to nelze odpovědět nějak smysluplně. Je to spíš jen taková dumka nad pomíjivostí věcí. Nebo zažitých pravd.

 Protože neomylná a jediná pravda nadělala v minulosti, jak známo, plno neplech. Jen co já pamatuji, tolik nezpochybnitelných pravd. Pak je chvíli všechno jinak, doba se mění. 

A posléze se dogma v nějakém jiném hávu pozvolna vrací.

 Z toho plyne, že nic vlastně není bez rizika a hlavní je, jak to vykládáte a přizpůsobíte době. Tedy, pokud se hodláte přizpůsobit a jít s dobou...