Výlet do Madridu

  Neděle je konečně tady, jsem ráda. Ples je minulostí a nutno konstatovat, že úspěšnou minulostí. Dopadlo to tak, jak mi všichni s nadhledem tvrdili, tedy dobře. Emotivně zahajovaly mažoretky, které sklidily velký potlesk. Pak přišla na řadu imatrikulace primy. Je vždy velmi roztomilé sledovat ty malé primánky, jak v oblecích a šatečkách krouží po parketu a soustředěně se snaží nezapomenout kroky. Dostali svoji malou šerpičku a pak už přišel oscarový galavečer. Ke slovu přišlo naše video, natáčené kdysi v lednu za trošku dramatických podmínek u hotelu Belveder. Ale drama se zjevně vyplatilo, publikum se bavilo. Někdy se ovšem bavilo i v okamžicích, kdy to vhodné nebylo, například když se kdokoli (a to včetně ředitelky) pokoušel něco smysluplného říci. Musím konstatovat, že za ta léta se mi stalo poprvé, že se ti lidé nedokázali na pár minut ztišit a vyslechnout, co se jim tam snažíme říct. Potlačila jsem svůj učitelský reflex a nikoho tedy nenapomínala, ale myslela jsem si něco o velkém úpadku slušnosti a o velké nevychovanosti (teď nemluvím o dětech, ale o hostech- většinou dospělých). Takže proslov jsem zkrátila, nebudu někde mlátit prázdnou slámu, a nastala fáze šerpování. I ta byla spojena s Oscarem, byly vždy tři filmové nominace a zvítězivší student si šel pro šerpu, ke které obdržel růži a Oscara- viz foto. Za soškou se skrývá sklenka, která byla
naplněna sektem. Po přípitku a fotografování nastal kritický okamžik v podobě tanečního sóla. Chlapci mají kroky přesně nacvičené z tanečních, což já už dávno ze své paměti vytěsnila. Moje taneční výkony jsou velmi "kreativní a flexibilní," což ovšem taneční zjevně nedovolují, takže jsme se chvílemi v tom kroužku pěkně motali. Nicméně kapela byla milosrdná a naši exhibici nikterak neprodlužovala. Učitelský sbor byl pak zapojen do hromadného tance letkis- to jsem, doufám, dobře napsala? Poté jsme maturantům zapěli, což je letitá tradice našich plesů. Vždy se složí nová píseň napasovaná na danou třídu a tu pak sborově zazpíváme. Dnes to bylo na motivy "Ne, pětku ne". Ovšem s dvojicí studentek, která zpívala v rámci programu, jsme se měřit nemohli. Člověk někdy fakt zírá, jak moc jsou v něčem šikovní:-) Nu, a na závěr oficiálního programu jsem obdržela dar. V obří krabici byl uschován poukaz na výlet do Madridu. A jelikož řečeno slovy Karla Zicha: "Nikdy jsem v Madridu nebyl (a)….," byla jsem nejen dojata, ale i nadšena. Poděkovala jsem a vyslovila naději, že v mořích kolem Madridu nejsou ti žraloci, co žerou české učitelky:-), a setřevši slzu v oku jsem odbelhala zpátky ke stolu (podpatky vykonaly své). Musela jsem se jít přezout, ale tím už jsem si moc nepomohla. Zjevně v duchu darovaného zájezdu jsem měla pocit, že mám na nohou španělské boty. Zbytek večera byl pak ve znamení konverzace s bývalými kolegy i žáky.Sice díky hudbě to nebylo vždy snadné, ale každopádně milé. V jednu jsem zahájila přesun domů, což vzhledem k bolavým nohám představovalo mimořádný sportovní výkon. Ale úspěšně jsem překonala samu sebe a ve dvě už jsem spokojeně usínala. Ples se vydařil. A Madrid mě dojal, takže jestli sem náhodou někdo z mých studentů nakoukne, tak moc děkuji i touto cestou:-)