U holiče

   Dnešek představoval první krok v mé zkrášlovací anabázi. Odpoledne jsem vyrazila zlikvidovat odrosty svých vlasů, abych v sobotu mohla zdárně imitovat spokojenou blondýnu. Kadeřnice mě přivítala slovy: „No, vy jste zase zarostlá.“ Vzhledem k tomu, že mě takto tituluje při mé každé návštěvě jejího salonku, nikterak mě tím nepobouřila. Usadila jsem se před haldu bulvárních časopisů a těšila se na bezstarostnou dvouhodinovku. Tak úplně v klidu to nakonec nebylo, protože zájemců o frizúru bylo nečekaně hodně a v miniaturním prostoru kadeřnických prostor se nakupilo příliš mnoho zákazníků. Navíc jsem musela čekat a to já bytostně nesnáším. Jakmile mě nevezme v okamžik, na který jsem objednaná, bere mě amok. Zdržení bylo patnáct minut a to už bylo na hranici mé vratké trpělivosti. Lidí kolem přibývalo, vypadalo to tady trochu jako v úle, takže jsem byla docela(hodně) ráda, když jsem kadeřnictví opustila. Samozřejmě, venku pršelo. A z logiky věci vyplývá, že jsem neměla deštník. Domů jsem tedy jako velká krasavice nedorazila, ale dvoubarevnost hlavy je zamaskovaná a finální úpravy snad zvládnu sama. Doma jsem také – po dlouhé době- našla ve schránce pohled. Již znáte moji vášeň pro rukou psané pozdravy, takže je nasnadě, že jsem se radovala. O to víc, že pohlednice dorazila až od protinožců a z obrázků na mě hledí prosluněný Perth - Western Australia. Hned bych tam vyrazila, za sluníčkem anebo jako Maxipes Fík: „Na klokany………….“