To se může stát jenom mně

    „Tak to se může stát jen tobě,“ dozvídám se občas s despektem, když konstatuji nějaký „fatální“ neúspěch, například v kuchyni. Vypadá to, jako by nikde jinde nikdy nikdo nespálil večeři nebo nerozvařil rýži nebo těstoviny. Někdy se mi to stane, většinou, když myslím na milion jiných věcí a kuchyň je až na posledním místě. Muži ovšem mají jiné uvažování a jídlo zabírá jednu z prvních příček na jejich žebříčku hodnot. Ne, že bych to nechápala. Také nemám ráda nepovedené jídlo, ale mám za to, že se to může stát každému. Nejde ovšem jenom o kuchařské epizodky. Například, když si stěžuji na problém s parkováním, také se dozvím, že se to stává jen mně. Normální člověk přeci zaparkuje vždycky a všude. Moje nejistota za volantem se jako hromosvod přímo nabízí. Já sice vím, že zaparkovat v Praze je velké umění, ovšem moji argumentaci znevýhodňuje fakt, že já k dokonalému ustájení vozu potřebuji prostor velikosti fotbalového hřiště a ten se v našem okolí k mání nevyskytuje. Pravda, je tu letenský stadion, ale ten je bohužel určen k jiným účelům. Někdy mívám podezření, že si podobné situace sama přivolávám. Silou negativní myšlenky. Bojím se něčeho a ono se to stane. I když možná mi také chybí schopnost hledat vinu u druhých, kteroužto bývá obdařena většina mužů.(podotýkám většina, čímž nemyslím všichni, abych ty vzácné výjimky neurazila). Oni nemohou za nic, chyba je vždy na druhé straně hřiště. Když například můj kolega ztratil na školním výletě dvě děti (zase se našly, nedošlo k žádné tragédii), dospěl k názoru, že jemu by se to normálně nestalo. Může za to jeho dcera. Dcera s ním na výletě sice nebyla, ale v době inkriminovaného výletu odjela na návštěvu k rodičům jejího nastávajícího, kterého kolega bytostně nesnášel. Musel tedy myslet na to, co se děje doma a nesoustředil se na děti. On tedy vlastně za nic nemůže. Nechci domýšlet, co by říkal v případě nějaké nehody. Zažila jsem i člověka, který ztratil peněženku i se všemi doklady, a protože jemu by se to stát nemohlo, viníkem byla tchýně. Sice žila na druhém konci republiky, ale telefonát s ní ho tak rozhodil, že díky tomu za dva dny vytrousil šrajtofli z kapsy kabátu. O tom, že mu ji mohl někdo ukradnout, vůbec neuvažoval. To by se jemu stát nemohlo, protože toho by si určitě všimnul. Vědět, že mně se tohle stát nemůže, je bezesporu povznášející vědomí. Nevím, čím to je, ale u nás doma jsem to já, ke komu směřuje výtka, že se to může stát jenom mně. Představa, že by za něco mohl i někdo jiný, je pro mé okolí krajně rozčilující. Kdo by se pak stal oním pověstným hromosvodem? Někdy si skutečně za toto svoje výsadní postavení mohu sama. Jako onehdá, když jsem si při hodině překřížila ruce za zády a náramkem jsem si zahákla ruce o sebe (přesněji náramek se provlekl za svetr a já zůstala v pozici zločince s rukama spoutanými za zády). Musela jsem potupně žádat o osvobození, během něhož náramek nevydržel a přetrhl se. Kromě ostudy jsem ještě musela vysolit peníze za opravu. Výtku, že to se tedy skutečně může stát jen mně, jsem tentokrát přešla s pokorným mlčením. Nechtěla bych rozepisovat, co ještě bizardního se může stát jenom mně, protože se bojím, abych si to nepřivolala. Apropos, přivolávat umím samé hlouposti. Kdybych se sebevíc snažila, přivolat myšlenkou něco pěkného se mi nedaří. O blbost ledva zavadím, už je tady. Funguje to tak trochu jako předpověď trapasů, jen si to vždycky uvědomím zpětně, takže předcházet jím se mi nedaří. Těžko říct, zda se z toho dá vyvodit něco pozitivního. Myslím, že za určitých podmínek asi ano. Podle mých zkušeností to totiž vaše okolí nesmírně uklidní, když ví, že jim by se to stát nemohlo, neb to se prostě může stát jenom mně.