Noc na Karlštejně

  Jako holka jsem milovala Pavlu Břínkovou. S holkama z gymplu jsme nevynechaly jedno její představení v Karlínském divadle. Dodnes na ty studentské výpravy za kulturou rády vzpomínáme. Pak nám Pavla zmizela ze scény i z očí a až minulý pátek jsem celkem překvapeně sledovala ve Třinácté komnatě její dramatický osobní život. No, a jelikož život se točí v kruzích, dnes jsem se zase po letech ocitla v Karlínském divadle. Paní Břínková sice nehrála, ale Noc na Karlštejně mě i tak vrhla zpátky do dob bezstarostného mládí, kdy jsme karlínské hlediště okupovali dost pravidelně. Je zvláštní náhoda, že Noc na Karlštejně byla i dnes v televizi. Celý týden jsem tudíž byla reklamou upozorňována, že v pátek je Noc na Karlštejně. Proto jsem na divadlo zapomenout nemohla, ani kdybych chtěla. Samozřejmě jsem nechtěla, na Karlín jsem byla zvědavá. Šla jsem tam poprvé od povodní a nutno konstatovat, že nic nového pod sluncem. Šatna pořád neprakticky řešená, několik nových, takřka vesmírných, dekorací a to je vše. Interiér divadla je v podstatě stejný jako býval, nicméně žádné de ja vue se nekonalo. Mám ráda ten film, některé scény jsem schopna i citovat. Úchvatný Matuška jako král cyperský mě spolehlivě rozechvěje i dneska, a scény s hofmistryní Ofkou zase rozesmějí při sebevětším splínu. Byla jsem tedy právem zvědavá, jak se s tím popasuje divadelní scéna. To jsem ovšem netušila, co mě čeká. Šlo ale spíš o publikum, než o hru. Už před samým začátkem jsem trochu trpěla. Jakýsi, zjevně pracovní kolektiv odkudsi, se radoval, že se zase vidí. Halekali tudíž na sebe přes celé hlediště. Pak vytáhli buráky a jali se komentovat právě proběhlý týden. Samozřejmě náležitě hlasitě. Naštěstí hudba spustila včas. Výkony se od počátku zdály jako laciná napodobenina těch filmových (no laciné, lístek za čtyři sta není zrovna lidová cena, ale výkon takový prostě byl). Chytlavé melodie představení v podstatě zachovalo, jenomže jakmile se na jevišti objevil Petr Štěpánek coby král Karel IV., ozvalo se frenetické:„Hele, Máňo, vidíš? To je Valšík!“ Totéž bylo samozřejmě nutné sdělit i ostatním. Podobné rozumy se objevily i v souvislosti s Kateřinou Brožovou či panem Brzobohatým. Jen Mojmír Maděrič je mátl, nemohli ho dešifrovat a museli tudíž listovat programem. Matuškovy písně tady pěl Bohuš Matuš, který ovšem netušil, co způsobil. Korpulentní rodinka nade mnou se jásavě domnívala, že poznali Matušku: "Ale mámo, to přeci musí být záznam?" „No, nevím, táto, ale zní to úplně stejně jako Matuška!“
  No uznejte, to se nedalo vydržet. Prchli jsme o přestávce a do Karlína už nikdy více. Doma se dal muzikál v klidu dokoukat a moje představy o kulturní úrovni našeho národa zase dostaly radikálně na frak.