Líp už bylo

  Dlouho jsem to tušila, ale s léty je to čím dál jistější - zloba je vlastnost s velmi tuhým kořínkem. Dosvědčují to situace, které potvrzují, že dneska dokážou lidé zneužít kde co. Není žádný důvod malovat si svět na růžovo.
    Podívejme se třeba na některé konkrétní situace. Kdo zná komunitu bloggerů, která vznikla za určitým účelem, určitě by nevěřil, že dokáže někomu vadit. Jeden by si myslel, že když mě ti lidé nezajímají, nebudu je číst. Je to stejně snadná pomoc, jako když se mi nelíbí film v televizi, tak jednoduše přepnu, nebo v lepším případě vypnu, a skončím u oblíbené knihy. Přesně tak bych to viděla já a také to tak praktikuji. Přitom zřejmě nejde o žádnou moji vadu charakteru, prostě si vybírám, co chci vidět a co ne. Lidi kolem sebe nenutím, aby mě v mojí aktivitě následovali. Když je to baví, ať se klidně dívají. Podle reakcí na některých blozích, které čtu ráda, se zájmem a s respektem k autorově osobě i soukromí, to tak není vždycky a už vůbec to není pravidlo.
   Toto poznání mě, musím říct, trochu vykolejilo. Možná i proto, že nebylo jediné. O respektu, ale i o slušnosti vůbec.
  U nás v zemi se vždycky hodně polemizovalo o tzv. čecháčkovství, pojem malý český člověk je snad
i terminus technicus. Je to sofistikované pojmenování malosti, hašteřivosti, závisti a nedostatku velkorysosti. Celá léta jsem se kojila nadějí, že je to pozůstatek temné minulosti, a že v nové době snad musí přirozenou cestou zaniknout. Nezanikl, ba ještě rozbujel.
  Otázkou zůstává, jak se s tím vším srovnat, aniž by si člověk nezatvrdil duši. Jestliže závistivci a sobci převládají, neznamená to, že nemá cenu se o něco snažit? A jak vůbec vedle takových lidí žít?
Ono se to samozřejmě částečně už řeší, soudě podle toho, že člověk je ve styku se svým okolím čím dál opatrnější. Jak by se už dopředu počítalo, že se vždycky objeví někdo, kdo chce ranit nebo ublížit.
  Takže zbývá už jenom vysvětlit, jak je možné, že celkem normální člověk má najednou potřebu ubližovat, pomlouvat nebo mluvit do věcí, do kterých mu nic není? Znám pár takových lidí, kteří se o posledně jmenované pokoušejí neustále, bez ohledu na projevy sympatií nebo nesympatií.
Jenže do jejich pohnutek nikdo nevidí. Nejhorší na tom je, že je nelze jednoznačně odsoudit, protože mají i dobré vlastnosti, což jistě mnohé docela zmate.

Na druhou stranu si říkám, že oni mají jistě svoje důvody. Společnost je podle mého v současnosti poměrně prohnilá, protože i ryba páchne od hlavy, tak kde hledat podklady pro nějaká pravidla, slušnosti či nedej bože morálku? A kdo to nemá v sobě, bez silného vedení je prostě ztracen. Neznalost starých přísloví, z nichž mlčeti zlato je snad nejvýstižnější, pak vede k potřebě všechno verbalizovat bez ohledu na druhé. A pak je jediné řešení vypnout televizi, zamknout blog či stáhnout se do ústraní. Jinou cestu nevidím. Kdyby měl být člověk vystaven ataku hlupáků ještě i v soukromí, kam by to vedlo? Ale vyhnout se jim, to je fuška. Skoro se mi chce říct, že je to Odnikud nikam:-)