Spěchám

Vždycky když někde slyším nebo čtu, jak málo máme času a že se nic nedá stihnout, vzpomenu si na dědu s babičkou. I oni měli den ze dvaceti čtyř hodin. Zatímco dneska je všechno mechanizované potažmo automatizované, za jejich dob se všechno dělalo hezky růčo. Pamatuji si, jak mi vyprávěla o praní na valše, když jsem si zoufala, že naše tatramatka vyžaduje při práci moji spoluúčast.
Nebyli jsme zrovna socialistickou technikou přetékající domácnost, ale přesto jsem měla pocit, že vyprat v neckách a na valše je prostě nemožné. Kdykoli pak babička vyprávěla své další zážitky z rakousko – uherského a prvorepublikového dětství, byla jsem přesvědčena, že si vymýšlí, aby na mě výchovně působila.
Nechtěla mě nikterak deptat, to dnes už vím. Snažila se prostě vysvětlit, že čas se má prostě využít. To vědomí mi dělá trochu starosti. Taky totiž často mívám pocit, že nestíhám, přitom mám tolik prostředků usnadňujících práci.
Například pere za mě pračka, topení je plynové a pěšky jsem do práce nešla snad ani jednou. Přitom mám pořád pocit, že je den kratší a kratší a práce víc a víc.
Také vaření moc nedám. Zatímco ještě moje maminka dokázala prostát půldne u plotny, já sázím víc na polotovary, mrazák a mikrovlnku. Když o tom začnu hlouběji uvažovat, musím se ptát, proč je pořád čas náš úhlavní nepřítel? Jak to, že dřív to stíhali bez techniky a ještě k tomu všemu byli v pohodě? To jsou otázky, na které marně hledám odpověď.
Jenomže čas je jak známo nemilosrdný a tak mu uniknout nelze. A to nemluvím o jeho dokonalém využití. Co bych za to dala umět vytvořit dokonalý časový plán (což o to, to bych snad ještě uměla,
le dodržet ho!). Kdyby zmizely ty prostoje, kdy po návratu z práce tupě zírám a prosím minimálně o hodinu absolutního ticha.
Napadlo mě onehdy, jestli by člověk neměl na čas víc zapomínat. Vyzkoušela jsem si to.
Pro jistotu o víkendu.
Pobyt na venkově se zdál být v pohodě. Nebyly povinnosti a hodinky zůstaly hluboko v kabelce. Jenže s nedělním večerem bylo všechno zpátky. S větším stresem, že je třeba dohnat zameškané.
A nezbavila jsem se toho otravného pocitu do teď. Jelikož je dnes můj klasický poslední pracovní den, zítra jdu na školení, rozhodla jsem se experiment zopakovat. Kdysi také určitě nebyli všude přesně na čas. Jestli například naše vlaky nejezdí na čas vůbec nikdy, mohu já si občas dovolit malé zpoždění. Třeba proto, že půjdu kus cesty pěšky. Vyčistím si hlavu a zapomenu sledovat zběsile utíkající hodinovou ručičku.
Ještě jsem ale ani nevystrčila nos z domu a už se hrnou pochybnosti. Co když to nestihnu vůbec? A dá se vůbec po těch namrzlých chodnících chodit?
Možná by stačilo jen ráno vstát o něco dřív.
Jenomže je tu jedno nebezpečí. Jakmile jednou začnete vstávat o něco dřív, abyste všechno stihli, už se nevyspíte nikdy. Vždycky se objeví něco, co je ještě potřeba udělat, dohonit, stihnout.
Z toho plyne, že ani ranní ptáče není bez rizika a že stihnout vše nemusí ani noční sova. Tedy pokud se nechá ovládat časem. Tak nevím. Asi si zapěju spolu s Hanou Zagorovou Spěchám, a vše zůstane při starém.