Zabiják

  Ač se v neděli často pokouším tady psát o knížkách, dnes nebude řeč o Zolovi a jeho slavném románu Zabiják. Blog bude docela prozaicky o mém malém rozmazleném trpasličím jezevčíkovi Zachariášovi. Zachariáš je mazlíček, který si je svého privilegovaného postavení velmi dobře vědom. Z jara už mu bude osm let, ale dovádět někdy umí jako rozpustilé štěně. Když jsem si ho kdysi kupovala, šlo o rozhodnutí zcela nepřipravené a nepodložené ani minimální znalostí o jezevčících. Pořizovala jsem si pokojového psa, který bude polehávat na gauči, zatímco já si budu číst. Případně mě bude doprovázet do práce jako roztomilá pokojová dekorace. Znalci psů již dávno vědí, že nic takového jezevčík nenabízí. A Zachariáš navíc patří k těm, kvůli kterým má jezevčík pověst tvrdohlavého a arogantního psa. Už od malinka šel neohroženě do soubojů s mnohem většími psy, z mých rozkazů (občas přerůstajících do hysterické fistule) si nikdy nic nedělal. Po průšvihu vykulil svá hnědá očka a většinou bylo vše odpuštěno. Někdy mívám pocit, že jak stárne, tak se zklidňuje, což mi dnes samozřejmě radikálně vyvrátil. Vyrazili jsme na víkend na venkov. Odpočinout si od letenského hluku a stresu prosakujícího stropu. Zatímco v Praze Zachariáš teď moc procházkám neholduje, agresivní sůl zjevně nedělá jeho indulonou udržovaným tlapičkám dobře, tak na venkově řádil ve sněhu jak drak. Dnešní mrazivé ráno nás tedy vytáhlo na procházku. Jak jsem již avizovala, drobet ho rozmazluji, tak jsem mu chtěla dopřát volný pohyb bez vodítka. Radoval se a bláznil jako štěně. Už jsme se blížili k závěru ranního chladivého pochodu, když Zachariáš zmerčil jakýsi pohyb. Lovecké pudy se probudily a pes zaútočil. Než jsem stačila rozhýbat své pozadí, už stál vítězoslavně nad svou kořistí. Zajíc, vyjekla jsem. A byl mrtvý. Lítostivě jsem hleděla na zabité zvířátko, zatímco Zachariáš zjevně očekával pochvalu. Když odezněl první šok, došlo mi, že nehledím na zajíce, ale na králíka. Sousedova. V tom rozrušení byly moje rozeznávací schopnosti minimalizovány. Králík. Co teď? Téměř krokem se blížím k vedlejší zahradě, kde už probíhá pravidelný ranní úklid. Je neděle, mírumilovný den. Soused by měl být vstřícně naladěn, ale pro jistotu nejistě zvoním u pootevřené branky. Momentálně jsem zralá tak na zhroucení a ne na lamentování nad zmařeným zvířecím životem a mojí neschopností. Nezbývá mi samozřejmě nic jiného, než potupně přiznat vlastní vinu, zaplatit mrtvého králíka a s neustále opakující se omluvou se přesunout do vlastní chaloupky, kde jsem se pokoušela Zachariášovi vysvětlit, že tahle tedy ne. Marně. Králíka mi bylo hodně líto, nemám ráda mrtvá zvířata, ale soused ho snad dokáže využít pro nedělní oběd. Pro ten účel je také chová, jen asi nepočítal, že jeho uprchlíka přineseme zpátky nohama napřed. Nakonec jsem byla ráda, že to nebyl zajíc, neb to by mi mohla myslivecká obec napařit pokutu mnohem větší, ba co hůř, klidně by mi zabijáka Zachariáše zastřelili. Naštěstí v Praze žádní volně pobíhající králíci nejsou a hlavně, ani Zachariáš tam neběhá na volno. Asi mu to bude muset být upřeno i na vsi. Zbytek neděle žádná další dramata nepřinesl. Spořádaně jsme se vrátili do letenského útulku a večer zbývá čas i na knížku. Jen volím oddychové téma, Zabijáka bych dnes neskousla. Ale zase jsem pochopila, že i zabijáka můžeme mít rádi:-)