Minulost, která zůstala v nás

   Člověk se stane pamětníkem, ani neví jak. Stačí pár roků a může se stát třeba osobou ve středním věku nebo nedej bože jedincem dříve narozeným. A jsou i tací, co se sice pořád cítí v duchu mladí, ale skončili jako ti, co hodně pamatují.
   Moje postavení v lidské společnosti dospělo do středního věku. Děti si sice myslí něco jiného, ale není mým dnešním cílem jim něco vyvracet. Tvrdá životní realita.
  Není pochyb, že jsem musela zestárnout. Hodně pamatuji. Vím to, protože když vyprávím o svém dětství, vypadá to, že vykládám sci-fi. Například ty otázky. Chtěla jsem se pochlubit fotkami ze své školní docházky a byla jsem konsternována údivem, že už tehdy byly fotoaparáty? Myslela jsem si dlouho, že mladá duše stačí, jenomže chyba. Nestačí. Aspoň to už jsem pochopila. Vždycky si to ale musím v duchu důsledně připomínat.
  Když jsem se pokusila zažertovat, že za mého mládí jsem chodila do školy jen tehdy, když na mě doma zbyly dřeváky, děti to spolkly bez mrknutí oka a braly to za hotovou věc. Tady už naskočila vnitřní kontrolka, něco musí být jinak. Minulost si nesu s sebou. Například, když se snažím vysvětlit dětem realitu mého vlastního dětství. Oponují vždycky, že oni by si to nenechaly líbit. A když říkám, že většinou asi ano, koukají na mě jako na mimozemšťana.
  Koneckonců i já měla svého času podobné názory na předchozí generaci. Vlastně je to zákonitý koloběh života. Pokud ale nejde o pochopení. Jak jde o vysvětlování zákonitostí minulé doby, stane se něco zvláštního. Najednou jakoby se dělíme na skupiny. Někdo nostalgicky přikyvuje a lituje, že to také nezažil, jiní se radují, že je to minulo. (o těch, co je jim to ukradený, nemluvím:-)
Mají už úplně jiný způsob myšlení a někdy mi tím narušují rovnováhu. Tedy duševní rovnováhu. Cítím, že jsem v pasti. Chci jim to vysvětlit, ale (ač jsem normálně výřečná) tady mi mnohdy chybí správná slova.
Proto se (také) chystá můj program na Světu knihy, kde porosteme s knihou. Po dnešním setkání s panem nakladatelem je i jasné motto: Minulost, která zůstala v nás.
Pan nakladatel se mě věcně zeptal, jak si to představuji. To mě drobet zaskočilo, protože si to zatím představuji velmi chaoticky.
„Proč myslíte, že už to vím?“ zeptala jsem se opatrně. Pan nakladatel se té otázce vůbec nepodivil. „Protože k tomu musíte přistupovat se vztyčenou hlavou,“ vysvětlil jasně s poukazem na to, že nedostatek sebevědomí se v tomto světě vůbec nenosí.
  Pak se divte, že jsem z toho celá jurodivá:-). Zajímavé ale je, že když jsme s panem nakladatelem poseděli nad sklenkou bílého vína, tak se kontury programu jevily v jasnějším světle. Dokonce jsem měla pocit, že vím jak na to.
To je důležité vědět. Snažím se zjistit co nejvíc o knihách, které zachycují druhou polovinu dvacátého století (tady byste mi, prosím, mohli trochu pomoci. Mě tedy rychle napadají Hrdý Budžes a Oněgin je Rusák, a ….?) Některé by mohly sloužit jako odrazový můstek pro povídání o tom, jak intenzivně vnímáme nedávnou minulost. Jestli je to pro nás důležité nebo už spíš otravné? Nejenže to bude sondáž do vnímání dějin, ale i do čtenářských zvyklostí. Co si z té minulosti neseme s sebou dál?
  No, a teď už zbývá vytvořit bodový scénář, hodit to na papír, následně do paměti a akce může vypuknout. My pamětníci prostě musíme mít co říct:-)
  Ale chaos se vrátil. Jedna sklenka asi nestačí…..:-)
A tak mi na večer bude v hlavě vrtat otázka, co všechno si z minulosti neseme s sebou. To by totiž mohl být úvod celého programu.
A u toho budu čekat na další zlato od Sáblíkové. Hokejisti to totiž evidentně nesvedou. Tam jsou jen řeči a skutek utek:-)