Nechce se mi...

   Jakási ambiciózní novinářka prý přišla na redakční radu s názorem, že když dítě nechce chodit do školy, mělo by se jeho rozhodnutí respektovat a dítěti umožnit jeho přání splnit.
   No, něco na tom je. Jenom nevím, jak by to mělo vypadat prakticky? Odhlásit dítě z povinné základní docházky? Nebo ho začít vyučovat doma? Předpokládám, že pro naplnění litery zákona by došlo na druhou možnost. Je to takové intimnější a taky levnější, což je zjevné zejména v penězích ušetřených za oblečení a dopravu do školy. Na druhou stranu sebevědomí matky (i otce) může být značně nabourané, když náhle zjistí, že nejen chemie už je pro ně dávno španělskou vesnicí.
Dále bude třeba vyřešit otázku, co s matematikou a co s chováním. Bude stačit moje znalost zlomků a procent, nebo mám najmout člověka povolanějšího? Míním si totiž zachovat zdravou nervovou soustavu. A může ten můj nezbeda na mě být drzý a odmlouvat mi i v okamžiku, kdy mu zrovna zaníceně vykládám obojživelníky, i když od nich odbíhám k vaření?
Domácí vzdělávání má sice plno pozitivních stránek, ale i taky jednu nespornou nevýhodu. Nemůžete vyhrožovat tím, že si pozvete rodiče:-)
  Podle mého názoru by stejně bylo nejlepší, kdyby děti nechodily do školy vůbec. Aby jim byl přístup ke vzdělání zamezen. Zakázané ovoce totiž chutná nejlépe. Najednou by se sami začali pídit po historických událostech nebo po současné literatuře. Jenže jako to zařídit technicky? Těžko říci. Když jim to pořád servírujeme přímo pod nos, logicky je to vůbec nebaví.
  Přitom dětí neochotných chodit do školy je jistě víc než dost. Jedna osvícená matka mi před časem vyprávěla, že dává děti do školy, kde si celý den jenom hrají. Občas si lehnou, poslouchají hudbu a sem tam si něco přečtou. Ona sama vkládá velkou naději do jejich vlastní kreativity. Rozumím tomu tak, že doufá v něco jako zázrak čili věc zhola nemožnou. No, učili byste se v dětství, kdybyste nemuseli? Vymluvit jí podobný nesmysl přitom není vůbec možné.
Nelze ovšem vyloučit, že časem sama svoji chybu objeví. Děti rostou a většinou vždycky nakonec přijdou na to, že v životě se holt něco musí. Možná začnou studovat na stará kolena, což je mnohem, ale mnohem náročnější:-) Otázka je, komu budou nastalou situaci dávat za vinu. Byla bych rozhodně spíš pro rodiče než pro drsné sebezpytování, i když na první pohled by se mohlo zdát, že za všechno si můžou sami.
Předpokládám, že zpočátku půjde o nenáročné rekvalifikační kurzy, které bude vyžadovat potencionální zaměstnavatel, ze kterých se postupným osvícením a následným prozřením dopracují až k dálkovému studiu nějaké školy.
Trošku potíž bude asi se studentskými úlevami. Těžko uplatňovat slevu v knihovně ve věku třiceti let.:-)
Možná se někteří budou se svým pozdním studiem trochu trápit, ale s tím se musí počítat.
Ohýbej stromek, dokud je mladý. A pokud rodiče až příliš ustupují rozmarům svých dětí, což je momentální módní trend, dá se očekávat, že kdo seje vítr, sklidí bouři. Sakra, to už tady bylo, ale v jiném kontextu. Nu, historie se přeci opakuje.
  Tohle povídání mě napadlo v souvislosti s dnešní účastí dětí ve škole. Část dětí je na horách a zbytek si zjevně udělal volno také. Ne, že bych si stěžovala, v podstatě to i pro mě znamená volnější režim. Jen mě tak napadá, jestli má cenu připravovat speciální program (a že to nějaký čas zabralo). Když vyhlásíme volno, bude problém, v kostce shrnutý do věty, „zase mají volno“. Jiné to je, když se jim docela prostě nechce. Že musí, jim zní nějak disharmonicky. Mě se tedy taky nechce do práce, ale…no, to je začarovaný kruh. Takové Odnikud nikam.