čtvrtek 4. února 2010

Spěchám

Vždycky když někde slyším nebo čtu, jak málo máme času a že se nic nedá stihnout, vzpomenu si na dědu s babičkou. I oni měli den ze dvaceti čtyř hodin. Zatímco dneska je všechno mechanizované potažmo automatizované, za jejich dob se všechno dělalo hezky růčo. Pamatuji si, jak mi vyprávěla o praní na valše, když jsem si zoufala, že naše tatramatka vyžaduje při práci moji spoluúčast.
Nebyli jsme zrovna socialistickou technikou přetékající domácnost, ale přesto jsem měla pocit, že vyprat v neckách a na valše je prostě nemožné. Kdykoli pak babička vyprávěla své další zážitky z rakousko – uherského a prvorepublikového dětství, byla jsem přesvědčena, že si vymýšlí, aby na mě výchovně působila.
Nechtěla mě nikterak deptat, to dnes už vím. Snažila se prostě vysvětlit, že čas se má prostě využít. To vědomí mi dělá trochu starosti. Taky totiž často mívám pocit, že nestíhám, přitom mám tolik prostředků usnadňujících práci.
Například pere za mě pračka, topení je plynové a pěšky jsem do práce nešla snad ani jednou. Přitom mám pořád pocit, že je den kratší a kratší a práce víc a víc.
Také vaření moc nedám. Zatímco ještě moje maminka dokázala prostát půldne u plotny, já sázím víc na polotovary, mrazák a mikrovlnku. Když o tom začnu hlouběji uvažovat, musím se ptát, proč je pořád čas náš úhlavní nepřítel? Jak to, že dřív to stíhali bez techniky a ještě k tomu všemu byli v pohodě? To jsou otázky, na které marně hledám odpověď.
Jenomže čas je jak známo nemilosrdný a tak mu uniknout nelze. A to nemluvím o jeho dokonalém využití. Co bych za to dala umět vytvořit dokonalý časový plán (což o to, to bych snad ještě uměla,
le dodržet ho!). Kdyby zmizely ty prostoje, kdy po návratu z práce tupě zírám a prosím minimálně o hodinu absolutního ticha.
Napadlo mě onehdy, jestli by člověk neměl na čas víc zapomínat. Vyzkoušela jsem si to.
Pro jistotu o víkendu.
Pobyt na venkově se zdál být v pohodě. Nebyly povinnosti a hodinky zůstaly hluboko v kabelce. Jenže s nedělním večerem bylo všechno zpátky. S větším stresem, že je třeba dohnat zameškané.
A nezbavila jsem se toho otravného pocitu do teď. Jelikož je dnes můj klasický poslední pracovní den, zítra jdu na školení, rozhodla jsem se experiment zopakovat. Kdysi také určitě nebyli všude přesně na čas. Jestli například naše vlaky nejezdí na čas vůbec nikdy, mohu já si občas dovolit malé zpoždění. Třeba proto, že půjdu kus cesty pěšky. Vyčistím si hlavu a zapomenu sledovat zběsile utíkající hodinovou ručičku.
Ještě jsem ale ani nevystrčila nos z domu a už se hrnou pochybnosti. Co když to nestihnu vůbec? A dá se vůbec po těch namrzlých chodnících chodit?
Možná by stačilo jen ráno vstát o něco dřív.
Jenomže je tu jedno nebezpečí. Jakmile jednou začnete vstávat o něco dřív, abyste všechno stihli, už se nevyspíte nikdy. Vždycky se objeví něco, co je ještě potřeba udělat, dohonit, stihnout.
Z toho plyne, že ani ranní ptáče není bez rizika a že stihnout vše nemusí ani noční sova. Tedy pokud se nechá ovládat časem. Tak nevím. Asi si zapěju spolu s Hanou Zagorovou Spěchám, a vše zůstane při starém.


7 komentářů:

  1. Cítím to stejně.
    I když teď na mateřské jsem přece jenom ve volnějším režimu. PLně si to uvědomuji právě díky mé jednodenní práci.

    OdpovědětVymazat
  2. Také mi stále nějaká ta hodina navíc chybí... Potřebovala bych prodloužit hodiny hlavně v noci a byla bych spokojená...

    Myslím, že i když máme teď všechny možné pomocníky, jsou na nás kladeny i čím dál tím vyšší nároky... Taková přímá úměrnost ve všem :-).

    OdpovědětVymazat
  3. No já nai numím...jen nebýt netu, co bych stihla věcí..ale kdepak, zas ych místo psraní na valše čuměla do knih:-)

    OdpovědětVymazat
  4. Je to tak, Jitko. Vzpomínám si na dětství u své babičky, kdy na praní prádla byla vyhrazena středa- a byl to obřad- nanosit vodu, roztopit kotel- vyvářet... denně zatápět v kamnech, protože se na nich i vařilo- občas si naštípat dříví, denně do konzumu pro nějaké věci a vždy ve čtvrtek do PRAHY- k řezníkovi pro maso- aby bylo na neděli. Faktem je, že jim čas neužírala TV, internet, telefonování :-) Ale stejně-jak to stíhali, je mi záhadou... Já jsem permanentně v časovém skluzu a stresu.. už to asi nezměním :-(

    OdpovědětVymazat
  5. Ja mam zase oblibenou tuto pisnicku:
    http://www.youtube.com/watch?v=Kxmwk9XqBLs
    (ale jsem postizena vedenim tanecniho krouzku pro deti)

    OdpovědětVymazat
  6. Asi pred tremi az ctyrmi lety byla vydana kniha (nevim jestli cesky nebo jen anglicky), ktera se zabyvala "terorismem casu, sekundy". Napsal ji nejaky vedec, ktery psal praci a nemel na ni cas a tak se rozhodl vyzkoumat, proc na ni cas nema. Cetla jsem tenkrat jen anotaci na knihu. Nepamatuji si nazev ani autora, googlim, googlim, nicmene nic nevygooglim ;-/

    OdpovědětVymazat
  7. Tak ja jsem na tom momentalne tak spatne s casem, ze uz nestiham ani ten net. Zrovna vcera jsem psala Gabce, ze jsem rada, ze piseme blog, co se za ten den stalo a vime tak, co je noveho a co se deje, ... protoz uz ani nemame cas na to, aby jsme "poklabosily" na skype

    OdpovědětVymazat