Paralyzovaná

Člověk ani nemusí být z VV, aby občas něco odposlechl. Některé dialogy, ač nejsou určeny pro vaše uši, se prostě přeslechnout nedají.  Jeden takový jsem dnes vyslechla na nemocniční chodbě a jsem z něho paralyzovaná ještě teď.L Opět máme tatínka v nemocnici,L zjevně se opakuje zápal plic z počátku roku, tudíž dnešní odpoledne bylo zasvěceno návštěvě v budově, která má navracet lidem zdraví, optimismus a empaticky pomáhat přenést se přes těžké životní situace. O tom, že tatínkův stav se od převozu tak rapidně zhoršil, že jsem se při pohledu na něj vyděsila,L budu asi psát později. Stejně jako o přístupu personálu, protože to bych honila víc zajíců najednou. Já chci ilustrovat míru empatie některých lékařů. Šla jsem si koupit do automatu na chodbu kávu. Jelikož podobnou myšlenku mělo víc lidí, postávala jsem v malé frontičce a sledovala kolemjdoucí lidi. Zaujal mě pár, který se celkem sympaticky dohadoval, zda neměli přeci jenom té své mamince místo pomerančů přinést jablka, která se nemusí loupat. Viditelně šli tedy na návštěvu. Fronta na kávu se mezitím hnula a já se dostala se svými drobnými až k automatu. Chvíli jsem hledala, co se vůbec nechá pít a poté jsem s imitací kapucína odcházela zpátky. A na chodbě už bylo poměrně rušno. Manželský pár, o kterém jsem mluvila, právě zjistil, že maminka v noci zemřela. A jim to dosud nikdo nedal vědět.L Tak, zatímco žena usedavě plakala, muž se snažil zjistit, proč se tak stalo (pochopila jsem, že maminka patrně na umření vůbec nevypadala) a hlavně, proč jim nikdo nedal vědět? A tady přichází ten můj paralyzér.L Doktor netečně krčí rameny, a pak stylem, za který bych ve škole pubescenty snad i profackovala, prohodí něco ve smyslu, že se prostě staloL a že to bylo večer a už se jim nechtělo nikam volat. Zůstala jsem přikována k zemi a na chvíli se vědomě jala sledovat cizí rozhovor. A pokračovalo to v podobném duchu, jako: co dělají, že je neděle a další podobné kecy, že jsem zapochybovala, jestli je ten doktor normální. Mezi tím se vzpamatovala ona žena a začala vyžadovat jména zodpovědných lidí, kteří u maminky měli být a jim měli dát vědět. To se panu doktorovi sdělovat nechtělo a omezil se jen na neustálé krčení ramen, a že neví. Dál už jsem poslouchat nechtěla, vrátila jsem se do pokoje k našemu marodovi, ale hlasitý dialog z chodby věstil pokračování na pěkně dlouho. Když jsem ale následně viděla sestru v akci, jak hodila po tatínkovi lék, aniž by si všimla, že díky teplotě a špatnému dýchání ho rozhodně nemůže ani vložit do úst, natož pak sám zapít, došlo mi, že tady to s pomocí bližnímu mají postavené hodně jinakL Nu, ale jak jsem říkala, úroveň zdravotní péče a míra empatie až jindy. Dneska jsem prostě paralyzovaná. To jsem tedy ještě nezažila. A to jsem si myslela, že už mě nic nemůže překvapitL