Zrušit venkovské školy

Zdá se to být takřka nemožné, ale v podstatě se to jeví jako realita. Socialistické školství je nám vzorem. Dosvědčují to kompetentní rozhodnutí ministerstva školství, které tvrdí, že děti se nejvíc naučí v obřích sídlištních školách, kam se nechá namačkat klidně i třicet dětí do třídy. Není důvod jim nevěřit. Podívejte se na inspirativní socialistickou statistiku. Čím víc dětí ve třídě tím lépe. Kdo absolvoval školu, kde existovalo nejen narvané áčko a béčko, ale i třídy c, d, e ba i f, by ale určitě nevěřil, že se něco podobného může vrátit.  V některých pražských školách dokonce existovalo i směnné vyučování, takže jste na první hodinu vyráželi kolem druhé hodiny odpolední. Podstatou bylo nejen se vystřídat, ale kvantitou zastínit nedostatek kvality. Přitom zřejmě nešlo o žádnou anomálii. Populační boom podobně monstrózní třídy snadno zaplnil. Že se nikdo nic pořádně nenaučil, se už neřešilo. Proč také, cílem bylo držet ústa i krok, a k tomu žádné výrazné vědomosti nepotřebujete.  Školy, které si uchovaly nižší počet žáků a s ním i individuální přístup, prostor pro kreativitu ve výuce i vlídné slovo o přestávce, se stávaly oázou ve vyprahlé poušti vzrůstající nevzdělanosti. Jenže kdo by stál o nějakou vzdělanost, tehdy i teď? Politické důvody vystřídaly argumenty ekonomické, obé stejně zvrácené.

 I tak mě ale ministerské rozhodnutí zaskočilo. Možná i proto, že chrlí jeden nesmysl za druhým, o počtu dětí ve třídách, ale i vzdělávacím systému vůbec.
Na vsi se odjakživa šlo víc do hloubky. Byl na to prostor i čas. 
Bylo to dáno nejen kvalitními kantory, ale i tím, že dětí bylo ve třídě přiměřeně, byl čas vše vysvětlit, procvičit i zopakovat. Přesně, jak to vymýšlel Komenský někde ve Fulneku, což byla také venkovská škola. Dnes by ji ministerští úředníci bez milosti zrušili. Minimálně dvacet šest dětí se ve vsi nesejde, proto zrušit a odeslat do města. Jak, když nefunguje veřejná doprava, už nikoho nezajímá. Proč také, jde o kompetenci jiného ministerstva. My, ze školství, máme za povinnost zrušit. Někdo možná cestuje rád, ale rozhodně ne s narvanou aktovkou, jejíž váha většinou hodně přesahuje zákonem stanovenou hmotnost, kterou unese dospělý jedinec.  Zajímalo by mě, jak by se podobná turistika zamlouvala ministerským úředníkům, respektive jejich dětem. Ovšem v tomto ohledu jde o plané fantazírování, neb děti takových chytrolínů podobné problémy neřeší.  Vždycky je někdo doveze do nějaké privátní školy, kde na počtu žáků takřka vůbec nezáleží. Venkovské školy si podobný přepych dovolit nemohou. Alespoň podle diktátu ze Strakovy akademie. Jsou tam evidentně odborníci na svém místě. Moc hezky totiž mluví o třídách s větším počtem žáků. Mají k nim srdečný vztah, protože dovedou počty dětí přepočítávat na peníze a kalkulovat s úsporami za propuštěné kantory. Čekat nějakou myšlenku o vzdělání, individuálním přístupu či nemožnosti dojíždět pro prvňáčky, jejichž rodiče nevlastní automobil či hlídací babičku, je naprostá utopie.
Ještě jsem nepoznala ministerského úředníka, který by vzešel z pedagogické praxe a dovedl si představit, co znamená vyučovat třicítku vyděšených prvňáků, kteří museli vstávat v pět ráno, aby se na osmou dokázali dopravit na druhý konec okresu, kde je ekonomicky výhodná sběrná škola, jediná v celém širokém okolí. A to v případě, že mají štěstí a jezdí tady nějaký linkový autobus, který je zase odpoledne rozveze zpět. O nějaké mimoškolní aktivitě pak už nemůže být řeči, nestihli by spoj.
 Ale třeba si zase budou moc na zastávce zakouřit, zkrátí si tak čekání na občasně zpožděný spoj a určitě tím potěší tabákovou lobby, která tak dodá víc peněz do státního rozpočtu.  Jako na potvoru tady vypočítávám samá ekonomická „pozitiva“, nic, co by mohlo přispět k rozvoji vzdělanosti a hlubšího poznání.  Proč ale také, když o peníze jde vždycky až v první řadě.
Možná, že by si člověk s nějakým ekonomem mohl popovídat. O investicích. Do dětí, nikoli do akcií, samozřejmě. Vlastně nevím určitě, jestli o rušení venkovských škol a kvótách o minimálním počtu dětí nějací ekonomové doopravdy rozhodují, protože dobrý hospodář nejen pro pírko přes plot skočí, ale i moc dobře ví, že méně je někdy více a že kvalitu kvantitou nenahradíš. Skoro bych si myslela, že opravdoví ekonomové v tomto případě mlčí a hlavní slovo mají diletanti, kteří dřou jako koně a to se prostě musí nějak zaplatit. To vysvětluje jinak těžko pochopitelnou skutečnost, že se vždycky najdou lidé ochotni obětovat kvalitní venkovskou malotřídku vidině obří školy, která bude vydělávat. Ostatně, zbohatnout na školství může chtít zase jen nevzdělaný diletant. Otázkou zůstává, jak se s tím vším srovnat, aniž by člověk rezignoval na poznání či na vzdělání svých dětí. Jestliže můžou existovat státem posvěcené tunely neznamená to, že by mohly existovat i nevýdělečné venkovské školy? A jak se má rodina s vícero potomky dohodnout, kterého odveze a kdo půjde dneska pěšky, protože vozit každého jinam není prostě v jejich silách? Tedy, ono se tu až asi řeší, soudě podle toho, že nemilosrdná řeč statistik hovoří o stále se snižující kvalitě vědomostí našich dětí. Jako by nahoře počítali, že čím víc hlupáků tady bude, tím lépe se jim bude vládnout.
Takže už zbývá jen čekat, až se zase zruší všechny neekonomické malé školy a naplní imaginární velkostudovny, kde bude hlavním úkolem zkrotit nesourodou masu, protože kdo by měl v tom množství prostor a čas věnovat se nějakému vzdělávání? Znám sice mnoho malých škol, kde jsou děti i jejich rodiče spokojení, ale o to přeci nejde.
Do ministerských rozhodnutí totiž nikdo nevidí. Nejhorší na nich je, že se tváří, jako by plnili naše nejskrytější přání.
Na druhou stranu si říkám, kam až může podobná arogance moci vést? Jsme přeci zemí, která dala světu učitele národů. Kdyby jeho pohrobci měli platit za nevzdělaný národ, kam bychom došli? S velkolepými představami o úsporách na nepravém místě? Vždyť která investice už by se měla vyplatit, než ta dlouhodobá, do vzdělání…
Dokážeme tedy zachránit menší venkovské školy, kde se děti v klidu a pohodě i něčemu naučí? Byl by to, myslím, dobrý krok vpřed. A že už dlouho přešlapujeme na místě…