Krvavá lázeň

….to sice dnes nebyla, ale krve vyteklo dostJ. Dnes je totiž můj oblíbený transfuzní den. Chodím dávat krev pravidelně, ale když je to na přímou výzvu, mám z toho takovou větší radost. Je to dobrý pocit, vědět, že někomu pomůžete, že čeká přímo na tu vaší krev. Ne snad, že by jiné odběry byly méně důležitéJ, ale takhle to mám radši. Cítím se důležitějšíJ. Navíc, je krásný slunečný den a odběrové pracoviště na Karlově náměstí patří k těm, kde (většinou) pracují milí lidé. I dnes tomu tak bylo. Sestřičky ukázaly svoje zlaté ruce, a tudíž moje staré rozpíchanéJ žíly pustily krev celkem ochotně, aniž by nějak protestovaly. Pobyt při odběru přináší vždy zajímavé mikropříběhy, baví mě pozorovat lidi, co sem přicházejí. Někdo jde sebejistě, jiný se zjevně bojí. Někteří jdou sami, jiní mají s sebou celou karavanu. Sem tam někdo omdlí (dnes nikdoJ) občas si to i někteří rozmyslí.  Dneska jsem to prožila v pánské společnosti. Pánové byli milí, klidní, stateční. Jeden tedy pořád telefonoval, asi nemohl nechat své podnikání ani chvíli bez dozoru, ale nerušil a hovořil do svého luxusního aparátku celkem diskrétně. Nakonec mu ho típla sama paní doktorka, aby nerušil přístroje. Tak si snad i chvíli odpočinul. Nejzajímavější „mikropříběh“ jsem ale vypozorovala ve zdejší kantýně, kam jsem si šla „užít“ za svých šedesátJ. Frontu blokovala rodinka, která byla horkým adeptem na výhru v castingu na Jste to, co jíteJ. Tak obézní čtveřici už jsem dlouho neviděla. A všichni chtěli svačinku! Dvojitý hamburger se smaženým sýrem. Což zdejší obsluze chvíli trvalo, tudíž mi poskytli prostor pro pozorování.  Děti při čekání na objednávku ucucávaly kolu a občas jim matinka přihodila kus koláče, asi aby během pauzy neumřely hlady. Tatík přežvykoval párek v rohlíku, přesto se do hamburgeru zakousl poměrně hladově. Stejně jako dva malí otesánci. Nu, ještě na půdě nemocnice, bylo to dost paradoxní. Škoda, že ve frontě se mnou nestála doktorka Cajthamlová, hned by měla námět na diskusi o tom, že opravdu jsme to, co jíme. Alespoň někteří. Když se rodinka spokojeně odvalila, mohli nakoupit i ostatní a fronta zmizela, jak mávnutím kouzelného proutkuJ.

 Zanechala jsem ještě zkumavku krve na endokrinologii a  vysátá jak studna zamířila do OZP pro vitamíny pro dárce krve. Tam mi nabízeli výběr kreditů za celoroční darování. Namítla jsem, že ještě letos půjdu dávat  a je to tudíž brzy, ne? Ne! Šetří se a víc vitamínů ani kreditů stejně nebude, takže klidně můžu jít letos ještě desetkrát a je to fukJ. Jak je vidět, šetří se. Jestli na pravých místech, komentovat nechci, neboť náladu mi to dnes nepokazí. Těšila mě exkurze do zdravotního prostředí, kde se o člověka hezky starali. V kontrastu s péčí o nemocného tatínka je to pro mě takový balzám na duši, že  hrozné to doopravdy  není všude.  Navíc, i taťku nám dali do hromady, byť musel odjet do PrahyJ.Ale ode dneška  už je doma. I s novým budíkem, který mu bude pohánět srdce a snad i vrátí energii a chuť do života. A já si za dnešní krvavé dopoledne  za odměnu dopřeju Jů a HeleJ. Ale o nich jindy.