Vrásky z lásky

Strašný filmL.
Nikoli z hlediska uměleckého, hereckého či smysluplného. Z hlediska toho, že si uvědomíte, jak strašné stáří může být a v podstatě i je. Už dlouho před závěrečnými titulky mě přepadla deprese, a to tak, že hluboká. Film jako takový, je samozřejmě hezký,lze – li to tomto druhu filmu říci. Jiří Strach je prostě šikovný kluk. Každou roličku, i sebemenší, mu tady v podstatě hrají hvězdy či hvězdičky, které zdařile sekundují hvězdám největším. Zahráno skvěle, několik klasických klišé na nás z plátna samozřejmě vykukuje, ale to nakonec nebrání konstatování, že jde o zdařile realistický film. Ovšem nepotěší, nepobaví. Alespoň mě ne. Odcházeli jsme z kina jako spráskaní psi. Nechci stáří. Vím, že se neubráním, pokud se dožiju, samozřejměJ Ale je to hrůza. A také přemýšlím, kdo na to bude chodit? Mládež určitě ne, té jé téma vzdálené víc, než vrcholky HimalájíJ. Naše, střední generace, asi také moc ne. Uvědomí si tam totiž, co ji čeká a že podobné konce jsou už na dohled a to není rozhodně radostné zjištění. A penzisté, pokud na to ze stále se snižujících penzí budou mít, tak se asi také nepůjdou podívat na truchlohru ze života svých vrstevníků. Myslím si tedy já, jsem zvědavá, co jiníJ. Jiřímu Strachovi samozřejmě patří velký obdiv, že natočil vlastně takovou poctu našim hereckým velikánům, přesto mě ten film uvrhl do hlubokého smutku a melancholie.  Stáří je opravdu strašná dobaJ,přes všechny proklamace o tom, že to tak není. A to i v případě, že máte štěstí a zůstanete relativně zdraví.  Jinak je to úplně na nicL. Tím jsem ovšem Ameriku neobjevila, jen to ve mně znovu probudily Vrásky z lásky. Příště jdeme na komediiJ