úterý 9. února 2010

V restauraci

   Čas od času našinec zatouží po posezení v útulném restaurantu. Buď jde posedět s přáteli, nebo se jde jenom najíst, i když nejlepší je, když si člověk uvaří sám. Alespoň víc, co jí. Jenže ne vždycky se chce. Anebo nastanou slavnostní okamžiky, které člověk chce zpečetit dobrým obědem v restauraci. Jistě všichni známe bonmot, že jídlo, které nemusíme vařit, chutná nejlépe. Ať je jakékoliv. A tak vyrážíme do restaurace. Pokud si nevybereme knajpu čtvrté cenové skupiny, dala by se určitá kultura očekávat. Jenže mnozí z vlastní zkušenosti ví, jak šeredně může načančané prostředí mýlit.
  Mnohdy (většinou) si při dobrém obědě chcete i popovídat. Jenže to právě můžete narazit. A často narazíte. Hlasitá reprodukovaná hudba vám totiž podobnou aktivitu zaručeně znemožní. Klábosit můžete doma, tady jste od toho, abyste se najedli, napili, zaplatili (i s dýškem), a vypadli!! Někde vám podobný zážitek připraví i hudba živá, to v dražších restaurantech. Při určité dávce otrlosti můžete samozřejmě vést nějakou diskusi, ale je zcela jisté, že se neuslyšíte. Když pochopíte, že ani intervence u číšníka nepomůže, je na čase začít hledat nový lokál. V poslední době mě podobná hudební intermezza přepadají častěji, než bych čekala. A to nemluvím o hlučných hostech, protože při troše sebekritiky vím, že když se sejdeme třeba s lidmi z gymplu, tak tedy potichu vskutku nejsme:-) Ale když se ani při tomto druhu halekání neslyšíme přes dunící reprodukovanou hudbu, je něco špatně. Když pak vrazím špunty do uší, neslyším  zase vlastního slova. Začarovaný kruh. A přitom by stačilo tak málo. Otočit volume do protisměru. Musí být ovšem dobrá vůle. A ta velmi často chybí. Takže radši jíme doma. Dnes odpoledne nás  hlasitá muzika vyštípala z kubistické kavárny v Domě U Černé Matky Boží. Asi díky mrazu postrádám svoji obvyklou chuť si svá práva vyhádat (navíc se mi to tam stalo poprvé, o to víc mě to šokovalo). Původně jsem chtěla tento kubistický skvost vřele doporučit, ale po této zkušenosti nevím.? I když, právo jedné chyby by měl mít každý. Takže pokud je tam ticho, je to skvělá kavárna.:-)

4 komentáře:

  1. Tedy, tos mě překvapila... já tam chodím na hranaté věnečky ráda! asi tam byla nějaká jiná směna-jinak tam je klid, pohoda, úslužnost personálu... to je moje oblíbená kavárna- ještě pak Slavie :-) Nemám ráda kavárny v obchdních centrech. Tyhle "staré, klasické" se mi líbí moc. Hlasitá hudba mě dokáže vypusit i z obchodu, pak totiž vůbec nevím ,co chci koupit. Hudba ano, ale .. ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Na předimenzované hudební clony jsem v poslední době alergická. Jsou v restauracích, kavárnách i hlučí z uší volkmanů v metru. Někdy se udržím, někdy slušně poprosím ale vždy se ve mne odehrává vnitřní boj se svoji nevrlou padesátkou. No je to tak, jsem už starší dáma a leze mi to na nervy. O to víc když mám za sebou dvanáctihodinovou směnu. Někdy se to povede a to je úleva.
    Nicméně kavárničku ozkouším. Snad už tento víkend, spřádám totiž tajný plán :o) Dříve než zasednu poslechnu si co a jak nahlas hraje a dám následně vědět. Třeba si opravdu měla jen smůlu

    OdpovědětVymazat
  3. No dámy, j když přijdu z práce, potřebuji TICHO! KDEKOLI. Je ae jasné že v domácnosti sdvěma sospívajícími sa mrnětem se nenalézá...:-) takže kavárna ahluk..rovná se PRYČ!

    OdpovědětVymazat
  4. Taky mi hlasitá hudba vadí. Co ale máme Járu, tak do restaurací a kaváren moc nechodíme. To je pak spíš za trest. S Járou se dá bohužel ustát jen mekáč. Tam máme alespoň šanci si vypít v klidu kafe. Mekáč je totiž pro autistu ráj, interiér je všude stejný, mají stejné hranolky a zmrzlinu, většinou prolézačky:-)A pro nás naštěstí i to kafe!

    OdpovědětVymazat