pondělí 8. února 2010

Nechce se mi...

   Jakási ambiciózní novinářka prý přišla na redakční radu s názorem, že když dítě nechce chodit do školy, mělo by se jeho rozhodnutí respektovat a dítěti umožnit jeho přání splnit.
   No, něco na tom je. Jenom nevím, jak by to mělo vypadat prakticky? Odhlásit dítě z povinné základní docházky? Nebo ho začít vyučovat doma? Předpokládám, že pro naplnění litery zákona by došlo na druhou možnost. Je to takové intimnější a taky levnější, což je zjevné zejména v penězích ušetřených za oblečení a dopravu do školy. Na druhou stranu sebevědomí matky (i otce) může být značně nabourané, když náhle zjistí, že nejen chemie už je pro ně dávno španělskou vesnicí.
Dále bude třeba vyřešit otázku, co s matematikou a co s chováním. Bude stačit moje znalost zlomků a procent, nebo mám najmout člověka povolanějšího? Míním si totiž zachovat zdravou nervovou soustavu. A může ten můj nezbeda na mě být drzý a odmlouvat mi i v okamžiku, kdy mu zrovna zaníceně vykládám obojživelníky, i když od nich odbíhám k vaření?
Domácí vzdělávání má sice plno pozitivních stránek, ale i taky jednu nespornou nevýhodu. Nemůžete vyhrožovat tím, že si pozvete rodiče:-)
  Podle mého názoru by stejně bylo nejlepší, kdyby děti nechodily do školy vůbec. Aby jim byl přístup ke vzdělání zamezen. Zakázané ovoce totiž chutná nejlépe. Najednou by se sami začali pídit po historických událostech nebo po současné literatuře. Jenže jako to zařídit technicky? Těžko říci. Když jim to pořád servírujeme přímo pod nos, logicky je to vůbec nebaví.
  Přitom dětí neochotných chodit do školy je jistě víc než dost. Jedna osvícená matka mi před časem vyprávěla, že dává děti do školy, kde si celý den jenom hrají. Občas si lehnou, poslouchají hudbu a sem tam si něco přečtou. Ona sama vkládá velkou naději do jejich vlastní kreativity. Rozumím tomu tak, že doufá v něco jako zázrak čili věc zhola nemožnou. No, učili byste se v dětství, kdybyste nemuseli? Vymluvit jí podobný nesmysl přitom není vůbec možné.
Nelze ovšem vyloučit, že časem sama svoji chybu objeví. Děti rostou a většinou vždycky nakonec přijdou na to, že v životě se holt něco musí. Možná začnou studovat na stará kolena, což je mnohem, ale mnohem náročnější:-) Otázka je, komu budou nastalou situaci dávat za vinu. Byla bych rozhodně spíš pro rodiče než pro drsné sebezpytování, i když na první pohled by se mohlo zdát, že za všechno si můžou sami.
Předpokládám, že zpočátku půjde o nenáročné rekvalifikační kurzy, které bude vyžadovat potencionální zaměstnavatel, ze kterých se postupným osvícením a následným prozřením dopracují až k dálkovému studiu nějaké školy.
Trošku potíž bude asi se studentskými úlevami. Těžko uplatňovat slevu v knihovně ve věku třiceti let.:-)
Možná se někteří budou se svým pozdním studiem trochu trápit, ale s tím se musí počítat.
Ohýbej stromek, dokud je mladý. A pokud rodiče až příliš ustupují rozmarům svých dětí, což je momentální módní trend, dá se očekávat, že kdo seje vítr, sklidí bouři. Sakra, to už tady bylo, ale v jiném kontextu. Nu, historie se přeci opakuje.
  Tohle povídání mě napadlo v souvislosti s dnešní účastí dětí ve škole. Část dětí je na horách a zbytek si zjevně udělal volno také. Ne, že bych si stěžovala, v podstatě to i pro mě znamená volnější režim. Jen mě tak napadá, jestli má cenu připravovat speciální program (a že to nějaký čas zabralo). Když vyhlásíme volno, bude problém, v kostce shrnutý do věty, „zase mají volno“. Jiné to je, když se jim docela prostě nechce. Že musí, jim zní nějak disharmonicky. Mě se tedy taky nechce do práce, ale…no, to je začarovaný kruh. Takové Odnikud nikam.

14 komentářů:

  1. obdivuju rodiče, kteří učí svá dítka doma. A doporučovala bych, aby si to vyzkoušeli všichni.
    Rodiče by raději posílali dítka do školy, a dítka by se školních zařízení vrhala s nadšením :))

    já bych nepřežila dětství, kdyby mě měla učit má lechce cholerická máma :)

    OdpovědětVymazat
  2. Vyučovat dítě doma mě jako myšlenka už taky několikrát napadlo. Na druhou stranu nevím, jestli to má nějaké opravdu silné výhody. Jestli není přece jen nejlepší svěřit prcka profesionálním pedagogům a pedagogyňím s tím, že je mezi svými vrstevníky a učí se žít s nimi v kolektivu. Zatím nevím.

    OdpovědětVymazat
  3. Na takzvanou "volnou výchovu" jsem alergická asi stejně jako na "muset"... Každý v životě má mantinely, ve kterých se pohybuje (může pohybovat, musí pohybovat) - a kde a kdy se to má naučit jinde, než jako dítě v rodině? Každý v životě něco musíme. Chceme, můžeme, nechceme, nemusíme - ale taky musíme nebo nemůžeme. A kdy a kde se to má jinde člověk naučit než (jak si možná naivně myslím), ano, jako dítě v rodině? Úkolem rodičů je postavit dítě do života (nebo to si aspoň coby matka 2 a 3/41 roční holčičky myslím) - a jak ho tam postavím (nebo spíše jak se tam pak postaví samo), když nic nebude muset? Ani se učit, ani nic dělat... Co pak bude umět, zvládat?
    Díky své práci se pohybuji mnoho let mezi podle terminologie "neorganizovanými dětmi a mládeží" a výsledek toho, že dítě nic nemusí vidím na vlastní oči (a mohu i vývoj sledovat na jednotlivcích). Výsledek je opravdu dost tristní.
    Už i malé dítě je schopné přijmout, že něco musí a něco nesmí (moje dcerka už dlouhou dobu chápe, že si musíme čistit zuby, nesmíme sahat do zásuvky, nesmíme vběhnout do silnice jen tak, nemůžeme na pískovišti sypat písek ostatním dětem za krk, v autobuse se sedí a nekřičí atd.). Prostě jsou věci, na kterých trvám - ale vždy jí to vysvětlím proč (klidně několikrát a různými způsoby), aby to nebrala jako můj výmysl, kterému nerozumí. A taky - co chci po ní, to i já sama dodržuji. Když to funguje s těmihle "maličkostmi", myslím, že to tak může fungovat i nadále se složitějšími věcmi - jako je třeba právě učení.
    Navíc - myslím, že děti od přirozenosti jsou zvídavé. Myslím, že se chtějí učit, chtějí poznávat. Jen je asi od začátku okolí dost zbrzdí. Začnou rodiče tím, že brzdí otázky "proč" - prohlásí je za hloupé, nebo oznámí, že teď nemají čas, nebo co to zase dítě řeší a že má být chvíli zticha... Pak příbuzní a vůbec dospělí prohlásí "musíš do školky" (moje dcerka do školky nemusí, ona tam chce a těší se tam - a to je fakt... má tam kamarády, hodnou paní učitelku a učí se tam plno nových zajímavých věcí, o kterých mi říká nebo mi je předvádí). Následně to asi dorazí prohlášením "no počkej, až ti začne škola, to si už nebudeš moct jen tak hrát / flákat se" nebo "no počkej, ve škole tě srovnají" nebo "co zase děláš, to ve škole budeš muset"... A završí se to tím "ty se flákáš v té škole, podívej se na ty známky, to tam musela být ta xx (doplňte známku)" čímž podle mne dítě dostane pocit, že se vlastně učí kvůli rodičům a pro rodiče a protože to rodiče chtějí, ne pro sebe a kvůli sobě. Pro známky - ne proto, aby něco umělo. Případně neméně destruktivní "ta učitelka je blbá, že ti dala trojku, kašli na ní".
    A pak - tak nějak je móda nic neumět, nic nemuset, všechno mít na háku a na všechno kašlat. Myslím, že když se dítě nenaučí dostatečně brzo, že tenhle přístup je vlastně škoda, že ubližuje jemu samotnému, nepřistoupí na něj - ale musí to zjistit dřív, než k tomu sklouzne s vrstevníky. A kde jinde a od koho jiného, než od rodičů?
    Já své dcerce na otázku "proč" (už slýchám "proč" od jejích dvou let) vždycky odpovím. A vždycky pravdu. I kdyby jen krátce s dodatkem, že na bližší věci k tomu se podíváme spolu až (dovařím, vrátíme se domů, dostanem se ke knížce nebo k internetu). I kdyby jen s tím, že "tohle nevím, Vali, pojď, mrkneme na to do knížky nebo na internet". Školku i školu (ve školce jsou věkově smíšená třída, takže už poznala i předškoláky) jí podávám jako místo, kde má kamarády a dozví se plno zajímavých věcí a naučí se plno zajímavých věcí. U školky to funguje, nikdy jsem s ní neměla potíže, sama tam chce. Jak to bude se školou - uvidíme časem. Doufám, že nebudu muset zkonstatovat, že jsem byla příliš naivní.

    OdpovědětVymazat
  4. PS: Pravidelně chodím a jezdím na různá školení.
    Při posledním se před školkou mezi mnou a dcerkou odehrál tenhle rozhovor.
    já: "Tak, Vali, já teď půjdu na školení, pak si pro tebe přijdu..."
    Val zvědavě: "A budeš se tam učit?"
    já: "Jasně, Vali, budu se tam učit."
    Val důležitě a hrdě: "Já se taky budu učit, ve školce!"

    OdpovědětVymazat
  5. Já bych na to nervy neměla, učit své děti doma :-). Myslím, že budou jednou stačit i domácí úkoly :-D. Skvěle napsané!!!

    OdpovědětVymazat
  6. já jsem stará škola :o) výuka doma v kuchyni nebo škola hrou v tom extrémním pojetí, tomu nefandím. A pokud je rodič vzdělaný člověk s nadhledem, nikdo mu snad nebrání aby potomkovi rozšířil obzory.A ani spolupráci s pani učitelkou. Jen najít čas na své vlastní dítě.A taky mi vyskakuje otázka: co když se rodičovi už nechce být rodičem? Budeme respektovat pani redaktorko jeho rozhodnutí?

    OdpovědětVymazat
  7. Souhlas s Margit. Je to přesně tak. Dítě by odmala mělo vědět, že jsou jisté hranice a věci, které se prostě nedělají, protože kdyby je začali dělat všichni najdednou-jak by to asi vypadalo. Pokud nejsem ochoten v autobuse dodržovat pravidla- musím jít pěšky- tak jsme to měli nastavené s našimi dětmi.
    Děti do školy patří, protože možná někdy více než znalosti jsou pro ně důležitější ty vztahy s vrstevníky, to učení se prosadit s e ve smečce, podřídit se, komunikovat... To jaksi doma nevysupluju. Rozšiřovat obzory jim ale mohu i doma- což taky činím. Úkoly nevypracovávám, ukazuju, kde potřebné info najít. Volnou výchovu nepraktikuji, neb jsem stará škola a trvám na tom, že společenská pravidla budeme dodržovat všichni.
    Školou ani školkou jsme nikdy nevyhrožovali ani nestrašili, pokud dětiprovádějí, co nemají-srovnáme je sami a hned :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Domácí výuku si občas musím vyzkoušet. Věčně bych to dělat nemohla a ani nechtěla. Ale něco mi to dalo. Obdiv k učitelům.
    Jinak naprostý souhlas s Margit. Vše bylo řečeno.

    Článek se mi moc líbí. :o)

    OdpovědětVymazat
  9. Přidávám se k přitakávačům. Kousek výchovy mám za sebou-Míše je 15 a chce se sama učit. Nikdy jsem jí známkami nestresovala, je fakt,že občas si s pí učitelkou nesedla,tu jsem asi i pronesla něco nelibého...i uč je člověk a fungují zde sympatie a antipatie. Domácí výuku bych asi nezvládla,ve škole mi přijde jako bonus kolektiv a mezidětský vztahy.
    Mantinely dětem nastavuvi velice brzo a funguje to...

    OdpovědětVymazat
  10. Milé dámy, děkuji Vám za Vaše moudré postřehy. Zdá se, že jsme naladěny na podobnou vlnu. Jenže je nás asi menšina:-( Spíš se setkávám s tím,že ty mantinely nastavovány nejsou, společenská pravidla se nedodržují, neb jsou vnímány jako přežitek. Margit to popsala dokonale, já jen ještě dodám, že to, že se něco musí, je dost nepopulární a většinou se to radši obejde. I ve vlastní širší rodině to někdy vidím, bohužel. Ale to bych tady mentorovala a to nechci. Vy, co mi sem chodíte,patříte prostě k těm osvíceným (velmi osvíceným) rodičům a těch je setskakra málo. Bohužel:-)

    OdpovědětVymazat
  11. Právě jsem si uvědomila, že jsem Medvídka zařadila do množiny dámy. Omlouvám se a rychle to napravuji: tak tedy, dámy a pánové, děkuji Vám za Vaše moudré postřehy.....

    OdpovědětVymazat
  12. Jitko v klidu. Dle teorie mého syna je medvídek hračka pro děti. Čili je to věc, čili střední rod. Tak jací pak pánové. :oDDDDD

    OdpovědětVymazat
  13. Jitko..já taky nastavovala ale když vidím toho našeho jantara..nevím, nevím..no ale je fakt, že jestli to, jde denně do školy i když skuhrá...děti mi nezaspávají, páč vědí, že v osm tam být "musí", tak aspoń snad jsem něco vložila:-)

    A krom mě si nikdo na jeho drzost nestěžuje:-) takže alespoń navenek snad pravidla dodržuje..jen ta domácí revolta


    a souhlasím, že je to o nastavení hranic..zvláštní, jak se někdy děti dokářou během vteřiny přeměnit..nemám v zásadě ve školce s nikým vážný problém..ale kjak se někteří pohodoví jdinci promění ve zvěř, když se objeví maminka mě dodnes fascinuje..ato si myslím, že jsem v zásadě demokrat ajsem ochotná už s tou šestiletou bandou o leccčems diskutovat..ale hranice to musí mít..doma to asi hranice nemá:-(

    OdpovědětVymazat
  14. Milá Jitka,
    konečne mám trochu času prezrieť si váš blog a našla som tu plno zaujímavého čítania.

    Svoje deti by som doma určite nikdy neučila, aj keď matiku, chémiu a spol by som iste zvládla aj po gymlpel, mám na to diplom :-). ale mne stačí, keď mám dcéru týždeň doma zo škôlky, je mrzutá, strašne jej chýba kolektív. A tiež je pre dieťa dôležité spoznať iných dospelých, učiteľov, vychovávateľov, aby malo viac vzorov, nie len rodičov.

    Tiež úplne súhlasím s Margit, svoju dcérku vychovávam podobne, odpovedám na nekonečné otázky, ona je čím ďalej zvedavejšia, tak dúfam, že jej to vydrží až do dospelosti. Len ešte asi musíme popracovať na tom, že sa niečo musí, aj keď sa to dcére nechce. Asi to vyriešime tak, že ju prihlásime na nejaký šport, kde bude musieť prekonať lenivosť a ísť trochu za svoje hranice.

    Ideálne vzdelanie by asi malo byť zmesou oboch prístupov: motivácie a disciplíny v práci. A tu práve vidím trochu kameň úrazu našeho školstva, že je to viac o tom, čo sa musí, na motiváciu nezostáva čas a priestor. Veľa som o tom v poslednej dobe premýšľala, máme za sebou výber základnej školy pre dcéru od septembra. Hľadala som takú, kde by sa uplatňovali oba princípy, a snáď som našla. Je to malá súkromná škola, používajú alternatívne postupy, ale nie je to tak, že by sa deti len hrali, také školy sú podľa mňa pre dieťa skazou, presene ako píšete.

    Školu som vybrala aj na základe skvelého blogu Davida Králika http://davidkralik.blog.sme.sk/, ktorý na tej škole učí. Jeho nadšenie pre učenie a netradičný prístup k deťom je ojedinelý. Mimochodom, riaditeľka školy je pani Nerádová, nie je to náhodou vaša rodina :-)?

    OdpovědětVymazat