Spropitné

 Dáváte v restauraci spropitné?

 Nebo-li dýško či tringelt? Diškreci nebo tuzér?

Já ano, byť ne automaticky. Jen tehdy, když jsem spokojená. Pak umím dát i velké. 

Někdy jen tak zaokrouhluji, když jsem ale nespokojená, umím nedat nic.

 Nicméně jsem si všimla, že někde jsem do dýška doslova nucena. Stává se to v okamžicích, kdy platím kartou. Už je to nastavené i tak, že i kartou lze dát spropitné. Někde je to normální transakce, ovšem zaskočilo mě, když mi rovnou předem slečna přistrčila strojek s poznámkou ( aniž bych ohledně dýška cokoliv řekla) ať si nastavím spropitné. 

A to už je situace, kdy se aparát blbě vrací, se slovy, nechci dávat spropitné, ale na druhou stranu to cítím skoro jako drzost. 

Prostě automaticky to servírují, naval dýško. 

Ostatně, mám s touto zvyklostí docela problém. Vlastně moc nechápu, proč se tak automaticky očekává?  Předpokládám, že každý číšník má svůj plat, že už je pryč doba, kdy dostávali nějaké minimum s dovětkem, vydělej si na diškrecích? 

Ráda nechám spropitné tam, kde je vlídno, hezky se o vás starají, jídlo je dobré, číšník milý... Ale neberu to jako povinnost, že musím.

Nebo to snad povinnost je? Či jakýsi bonton? 

Občas se ptám, proč vlastně? 

Proč bych měla nechat 15 % jen proto, že mi někdo položil vidličku zleva a talíř zprava? 

Ano, bylo to v pořádku. Ale základní slušnost by neměla být zpoplatněna.

 Spropitné dávám ráda. Tam, kde se o mě starají jako o člověka, ne jako o položku 

v systému. 

Tam, kde cítím, že nejsem obtížný host, ale vítaný host. 

Když číšník umí být milý i bez zbytečné familiárnosti, a kuchyně vaří nejen podle receptu, ale i se špetkou lidskosti.

A tak si občas připadám jako rebel, když to spropitné prostě nedám.

 Když místo „zaokrouhlíte to?“ řeknu klidně a jasně „ne, děkuji“. 

A přestože to občas vrátí číšníkovi kamenný výraz, myslím, že to je fér. Protože když chci poděkovat, udělám to s chutí. Ale když to po mně někdo chce bez důvodu, chutě mě přecházejí.

Dýško má zůstat dárkem, ne daní.
A úsměv číšníka by neměl být závislý na tom, kolik procent navolím na terminálu.

Jak to vidíte vy?

Dáváte dýško automaticky? Je to slušnost nebo přežitek?