Většinou asi ode zdi ke zdi. Buď ji nesnášíme a nezajímá nás nebo se jí
s láskou věnujeme.
Ale možná je i něco mezi, jako takové to, že něco vím, něco netuším, a něco je mi jedno...?
To je, myslím, celkem dobrá cesta.
Hlavně pro regionální historii, která je také ode zdi ke zdi. Někde se jí věnují s plným nasazením, jinde ji s klidem přeskočí, protože třeba ve školních osnovách není a kdo by se tedy zabýval něčím, čím nemusí...?
Paradoxně jsou na tom nejhůř děti z Prahy. Centralizace je tak silná, že vnímají dějiny jen pražskýma očima.
Všechno podstatné se odehrálo tady.
Vyrůstají v přesvědčení, že dějiny se odehrály výhradně mezi Pražským hradem a Národním muzeem, s občasnou výpravou na Vítkov.
Že i Praha má své lokální příběhy?
To už je poznání pro náročnější.
Navíc, některé Pražany často vlastně hledat nějaké regionální variace ani nenapadne.
Oblastní dějiny mají těch příběhů a událostí výrazně víc. Někde se o nich neví ani v místě samé.
Své by jistě mohla vyprávět Karin Lehnická, která svým Šikmým kostelem rozhýbala zájem o dějiny Karvinska. Myslím, že ani mnozí místní ty dramatické dějiny neznali.
Zkusme se třeba obyvatel Šumavy zeptat, zda ví něco třeba o východočeském regionu? Asi moc neuspějeme.
A naopak.
Docela novou, a řekla bych že i důležitou, roli v tomto směru začíná hrát tzv. literární turistika.
Když se totiž objeví nějaká zajímavá kniha, která mapuje regionální příběhy, které ale jsou
s přesahem, vydávají se čtenáři po jejích stopách.
Na Šumavě by tedy možná dodnes netušili, co se dělo v Karviné, kdyby nebylo Šikmého kostela.
A v Hradci by těžko znali příběhy z Vysočiny nebo ze středních Čech.
To samozřejmě není žádná výtka, je to prostě stav věcí.
Ale zajímavé na tom právě je fakt, že literatura dokáže to, co učebnice často nezvládají, vzbudit zájem.
A s tím i chuť se zvednout a jít, třeba po stopách literárních postav.
Jsou to knihy, které přetékají místními příběhy, ale přitom dokážou mluvit ke čtenáři kdekoli. A ten zvídavý čtenář někdy opravdu vstane od rozečtené kapitoly a vydá se zjistit, jestli ten dům nebo to nádraží opravdu existují.
Asi to započal Dan Brown, jehož romány situované do Paříže a Říma se staly dokonce
i určitými průvodci po netradičních historických zákoutích a událostech těchto měst. Možná to teď čeká i Prahu, ale to se teprve uvidí.
Ale i u nás se už dá putovat po literních stopách a regionální historii. Kromě již zmiňovaného Šikmého kostela, je to třeba i Kateřina Tučková, jejíž knihy spustily obrovský zájem o regionální témata a vybudily turisty k návštěvě míst, které popisuje.
Někteří zase putují s Jaroslavem Rudišem po severních Čechách a po železnici, jiní míří do Valmezu za Hanou a zdejší židovskou komunitou.
To je jen namátkou, co mě napadlo, jistě by šlo téma literární turistiky více rozpracovat.
Pro mě ale bylo dnes primární zamyšlení nad tím, jak je regionální historie důležitá a jak formuje myšlení lidí v kraji.
A jak je zároveň trochu opomíjená, protože všechno se točí kolem tak zvaně velkých dějin.
S tím jde ruku v ruce zamyšlení, jak ty velké dějiny ovlivňují ty malé, to je moje velké téma.
Jak se něčí politické rozhodnutí propíše do osudu rodiny, města, kraje. ...?!
Jak třeba vystřely kdesi v Sarajevu a následné patetické Mým národům vedlo k tomu,
že i z nejmenší české vesnice narukovali mladí kluci, po kterých dnes máme v těch vesnicích jen kamenné pomníky, které připomínají jejich krátký život.
Ale nikde se o nich neučí. Jen prostě zemřeli v mašinérii velkých dějin.
V těch regionálních jsou někdy za hrdiny, někdy se ale ani tam neví, kdo to byl.
Stejně tak komunistická rozhodnutí.
Venkov zmasakrovaný kolektivizací, která změnila tvář krajiny i osudy lidí, ale kdo zná třeba ty zničené selské rodiny?
A tak bych mohla pokračovat, to je vlastně téma na dlouhou studii.
Osobně je mi hodně líto, jak jsou regionální dějiny navzájem nepropojené, že ( a to už jsem tady zmiňovala několikrát), že běžní lidé moc netuší, jak se žije v severních Čechách, když sami žijí třeba v okolí Prahy.
To jsou dva naprosto odlišné světy!
O kterých se ovšem rozhoduje z centra...?
Jaké to je bydlet v Pošumaví? Dovede si to představit třeba Ostravák?
Většina Moravanů sice často prchá do Prahy, ale ti, co zůstávají, žijí svoje dějiny, které kupodivu zase nic neříkají zarytým Jihočechům.
Jsme jedna malá země, ale často úplně jiné světy.
A přitom mentalita vyrůstá z historie, myslím, že je dobré ji znát. Dějiny vesnice, kraje, kolektivní zážitky, jizvy i legendy, to všechno nás ovlivňuje víc, než si připouštíme.
Jen se o tom nemluví.
Moc se třeba nezdůrazňuje, že bychom díky historii mohli pochopit, proč jsou lidé jací jsou, proč regiony jednají, jak jednají. Proč třeba i tak volí?
A že právě „malé dějiny“ formují ty naše vlastní.
Ale obecně mám pocit, že tomu tak moc není.
Mediálním prostorem pořád rezonuje podle mého už trapná floskule, že se máme z dějin nějak poučit, přitom se nikdy nikdo nepoučil.
Ale zapomíná se na to pochopení, že je třeba skrze dějiny pochopit mentalitu lidí, kraje
a celé společnosti.
I na to, že ty velké dějiny, které tak oslavujeme či si alespoň většinově nějak pamatujeme, píši naše vlastní osudy, ty malé dějiny.
Podle mého jsou podstatnější, leč jde o názor okrajový. Zatím se uctívají ty velké dějiny...
Myslím, že regionální historie je podceňovaný poklad.
Nepropojená, často opomíjená..
Ale přitom právě tam se odehrávají dějiny, které utvářejí nás samotné. Každý kraj má jinou zkušenost, jinou paměť. A bez vzájemného porozumění mezi nimi se nikdy nemůžeme pochopit jako celek.
U nás se slaví ty velké dějiny. Ty, co se dobře vyjímají na obrazovce nebo v učebnici.
A co ty malé, každodenní, obyčejné?
Ty dál žijí ve stínech, jako ti kluci na pomnících. Neznámí, ale naši.
Máte svého regionálního historického hrdinu?
Nebo příběh?
Zajímáte se o to...?
Žádné komentáře:
Okomentovat