Včas

 

Říká se, že přesnost je výsadou králů... 

No, to nevím. 

Jestli to není spíš výsada lidí, kteří pak stejně zbytečně postávají a čekají na ty, co žádnou výsadou netrpí. 

No, já třeba chodím včas. 

Nemám ve zvyku chodit nějak moc předem, abych měla rezervu. To ne, to by mě zase vytáčelo to očekávané zbytečné čekání. 

Ale v podstatě věci, tím, jak nic nefunguje na čas,  bych tím vlastně měla jen rezervu na nechtěné a logicky  zbytečné čekání.

 Ale i tak chodím včas. 

Na vlak, do práce, na poradu, na schůzky, do divadla.... Vlastně tedy všude. Asi úchylka. 

Když je to kupříkladu na vlak, tak to mám tak, že přijdu a jedu. Nečekám na nádraží, to mě nebaví. Ale ani mi vlak neujede. Prostě přijdu a jedu. 

Pravda, není to úplně nejlepší příklad, protože vlak často nepřijede vůbec, ale jako ilustrace to snad jde. 

Když jsem objednaná na nějakou hodinu, třeba k doktorovi nebo k holiči, jsem tam včas.

 Nejraději přesně. 

Abych nemusela čekat. 

Když pak přijdu, třeba tedy i náhodou dřív, jsem trpělivá do určeného termínu. Tiše a spořádaně čekám. Do okamžiku, na který jsem objednána. 

Ale jak je to přes čas, začne moje trpělivost mizet rychlostí blesku. A stačí deset minut, abych měla zkažený den a byla pěkně vzteklá. 

Nesnáším nedochvilnost, čekání a hlavně zbytečné čekání. Takové to přes čáru, přes termín...

 Nejsem totiž z podstaty úplně trpělivý člověk, prodlevy mě rozčilují. 

Fronty nesnáším.

Abych někde čekala, to moc nezvládám. 

Když není vyhnutí, dokážu to, samozřejmě. Ale rozhodně to nevyhledávám, do fronty bych dobrovolně čekat nešla. 

A když jsem pak objednaná na určitý čas a ten se nedodrží, čert by mě vzal. 

Kousni se do pozadí, říkával mi tatínek ve snaze mě uklidnit. 

Jako že s tím nic nenadělám. 

( on to tedy říkal jadrněji).

Vím, že s tím nic nenadělám. 

Zejména v době, kdy je současným mobilním zvykem na poslední chvíli všechno zrušit nebo posunout. Domluva zní na určitý čas a najednou přicházejí zprávy, typu, že se omlouvám, nestíhám, dorazím později nebo prostě nepřijdu vůbec. 

Pak být trpělivý není moc snadné. 

Moc ten nadhled na nedochvilnost neumím. U dospělých tedy, dětem to paradoxně docela toleruji, protože stejně většinou přijdou pozdě proto, že je pozdě dovezli rodiče:-) 

Často mě napadá, že chodit včas se prostě nevyplácí. Lépe řečeno, vím to.  

Protože stejně tak musím čekat.

Ti, co přišli včas, tu jsou, stejně se čeká na opozdilce....?!

Chodit včas je prostě otravná vlastnost, která přináší jen další čekání. 

Snad jen v nějaké královské společnosti je tomu jinak:-) ?

Přesnost je sice výsadou králů…

…ale pro obyčejné lidi jen vstupenkou do čekárny. 

Nejsem král.

Jsem jen blbec, co přijde včas…
…aby mohl čekat na ty, co si myslí, že opozdilost je známka geniality. 

Přesto, že to vím, zatím je to pořád stejné. Asi se musím naučit chodit prostě tak, jak mě napadne. 

Blbý je, že pak budu ve stresu, že jdu pozdě. Je to prostě prašť jako uhoď. Buď stres z toho, že na někoho čekám, nebo z toho, že jdu pozdě:-) 

Takové nedochvilně dochvilné dilema