Sytý hladovému nevěří

 

Sytý hladovému nevěří patří ke starým českým příslovím. Je až obdivuhodné, jak to všechno měli naši předci precizně odpozorované. 

 A jak to uměli pregnantně vyjádřit. 

Lakonicky, neúprosně, pravdivě. 

Prostě to tak je, že dokud něco nezažijete, nejste schopni to pochopit, ocenit nebo vnímat. Naši předci uměli pozorovat život, a ještě líp ho komentovat. Mnohem dřív, než přišla psychologie, empatie nebo sociální bubliny, věděli jedno: dokud to neprožiješ sám, nechápeš.

 Většinou.

Jistě, jsou empatičtí či intuitivní jedinci, kteří to mají jinak, cítí bolest druhých, aniž by si sami natloukli koleno.

Ale většina z nás pochopí až ve chvíli, kdy se nás to osobně dotkne.

Někdy doslova.

 Typické je to pro věk a různé neduhy s ním spojené, dokud to nepocítíte na vlastní kůži, říkáte si, co ten člověk má?

Co si pořád stěžuje?

Jak ho to může bolet či proč s tím tedy nic nedělá?

Bolesti zad?

 Pff, to chce trochu cvičit.

 A pak vás jednoho dne chytne ploténka a zjistíte, že „trochu cvičit“ nejde. Že ani „trochu chodit“ nejde. A že každý schod je výzva hodná výstupu na Mont Everest.
A hned máte pochopení. 

Pro sousedku, která si naříká, kdykoliv ji potkáte. I pro kolegu, který na poradě sedí jak paragraf, protože prostě má ta bolavá záda.

Stejné je to i s výchovou dětí, nejlíp se logicky vychovávají ty sousedovy.

A když pak narazíte na problém s těmi vlastními, dostavuje se aha efekt.

Ejhle, ono je to tahle? Tak se chová většina dětí...?!

A vy si rázem uvědomíte, že výchova je spíš boj o přežití než královská disciplína s předem danými výsledky.

Nebo takové setkání s psychopatem. Třeba s psychopatickým šéfem.

Dokud svoje praktiky neuplatní na vás, většinou postiženému nevěříte. Jak by takový milý člověk, taková roztomilá dáma, mohli být tak šílení? To si trochu vymýšlíš ne? Přeháníš?

Ne, nepřeháním, je to tak, jen sytý prostě hladovému nevěří....

A když uvěří, už je pro něj pozdě. 

A co teprve setkání s manipulátorem nebo citovým vyděračem. Když se vám někdo svěří, že se ocitl v toxickém vztahu, mnohdy máme tendenci krčit rameny:

„Tak ať odejde, ne? To je přeci řešení!“

Jenže když se to jednou zamotá kolem vás, pochopíme, že to není tak jednoduché. Že jsou lidé, kteří s vámi dokážou zatočit, a vy také neodejdete. Nebo minimálně neodejdete hned. Ale v tu chvíli už věříte, leč pozdě bycha honit…

  Ono se tomuto široce rozšířenému jevu nedůvěry věnuje víc přísloví a pořekadel. Lidová slovesnost se s tímto jevem očividně setkávala vypořádávala odjakživa. 

Další z mnoha trefných pořekadel je třeba to o kamnech, na která si musíš sáhnout, abys pochopil.

Zjevně je ta nedůvěra k problémům a starostem jiných nějak geneticky daná, proto se  tak často odráží v lidové slovesnosti.  

Možná je to obranný mechanismus. Nevěřit...

Možná lenost mysli.

Může to být i určitá forma nějakého sebevědomí, jako, že tohle se mně stát nemůže....?!

 A možná je to jen prostý fakt, že každý máme plnou hlavu těch vlastních problémů, že na ty ostatní už nemáme kapacitu. Není pak kapacita ale ani na empatii, což je někdy možná trochu škoda.

Prostě je to tak, že sytý hladovému nevěří... Ve všem.

I když, někteří jsou natolik empatičtí, že tuhle nezlomnou pravdu lidových přísloví prolomí. Jen je jich dost málo:-)

Takže pokud někoho takového znáte, hýčkejte si ho:-)

 

.