Terezín

 Opět po roce. Jen s jinými třídami. A v jiném ročním období, protože loni to bylo v čase předvánočním, letošek byl podzimní. 

A podzim barevný, tichý, trochu melancholický. 

Všechno bylo jiné — a přitom stejné  

 Skoro se nabízí konstatování, že tam bylo i hezky, kdyby to nebylo tak ponuré místo. 

Nicméně, lektoři, zejména ti v muzeu, byli skvělí, děti pozorné a počasí ideální. 

Terezín má totiž svou zvláštní atmosféru. Na první pohled je to město jako každé jiné – ulice, domy, lavičky, stromy. 

Jenže stačí jeden krok za bránu a člověk cítí, že tu cosi zůstalo. Něco, co se nedá vyvětrat ani přetřít novou omítkou.

Terezín prostě není hezké místo, myslím, že svoji minulosti si pořád nese s sebou, ale jako výuka dějepisu je to výlet k nezaplacení. 

Překvapilo mě poměrně velké množství německých návštěvníků. Mladí, starší, celé rodiny. Možná přijeli hledat, možná se chtěli jen podívat. 

Ale byli tam. 

Ono nějak pochopit minulost z lavice je těžké. Ale projít si ji – to je jiná zkušenost. Taková, na kterou se nezapomíná.

Odjížděli jsme docela tiše. 

Každý sám se svými myšlenkami.

 A možná právě to ticho bylo tím největším pochopením.