Dnešní čtení je takové náročnější, ale zajímavé. Je to tak trochu návrat, kdysi jsem se tím už pokoušela prokousat. Teď se vracím k některým zajímavým pasážím. Pro inspiraci.
Z nějakého důvodu je básník Ivan Blatný dnešní veřejnosti méně známý.
Alespoň soudě podle náhodných dotazů, které jsem rozhodila po svém okolí a mezi studenty.
I proto je tato kniha zajímavá, přibližuje nejen jeho život, ale i dobu, která ho formovala a nakonec i zlomila.
Blatný byl totiž zvláštní úkaz. Působil jemně, někdy až neprakticky, jako by se o běžnou realitu otíral jen letmo.
V Brně, kde vyrostl, se pohyboval mezi básníky Skupiny 42, ale nikdy nehrál roli „tvrdého chlapa“ literárních kaváren. Byl laskavý, zdvořilý, se sklony k melancholii ,a možná i proto tak dobře slyšel na jemné tóny každodennosti, které pak proměňoval ve verše.
Po únoru 1948 odjel na stipendium do Anglie a už se nevrátil.
Jenže místo svobody přišlo osamění a úzkosti, které přerostly v psychické onemocnění.
V britských psychiatrických léčebnách pak strávil zbytek života .
V nemocnici byl známý jako „ten zdvořilý český básník“ – kultivovaný, nekonfliktní, s notýskem v kapse.
Žádné komentáře:
Okomentovat