Francouzský styl

 

Moje nedávná návštěva Francie mě znovu inspirovala k opakovanému přemýšlení 

o jejich životním stylu, o francouzské mentalitě, o jejich přitažlivosti. 

Pro mě tedy Francie přitažlivost má, nesmírnou. 

Navzdory jejich neustálému stávkování, jejich vnímání sebe sama jako středobodu vesmíru či jejich častému přezírání jiných lidí, prostě navzdory všem dobře známým negativům.

Pokud kupříkladu nemluvíte francouzsky, dobře francouzsky, a chcete tam třeba žít, tak to asi často dostanete pěkně pocítit. 

To – jako spousta věcí – na první dobrou nezní moc pozitivně, ale zase na druhou stranu to lze prezentovat tak, že jsou pyšní na svou řeč a neprzní ji anglikanismy?? 

Tak asi si to můžu myslet, že je to součást jejich životního stylu, takže asi to tak i může být. 

Nebo si je idealizuji, to vlastně ani nepopírám. Ale baví mě. 

Jsou sebestřední třeba v historii. Milují tu svou, jiná jakoby neexistovala. Ale umí se jí věnovat, třeba ten historický park, co jsme viděli, to byla paráda. 

 Když jsem svého času v jakémsi dialogu s Francouzi náhodně odtajnila, že vím, kdo byl Napoleon, udiveně to vnímali jako nesmírnou anomálii, neřku- li vzdělanost...?!

Protože, vždyť kdo zná cizí dějiny? 

A proč také? 

Navzdory všemu, mám je ráda, mám ráda jejich zemi, kulturu, historii, noblesu, šarm, nadhled, přístup k životu.

Kavárenský život. 

Všechna klišé, která o Francii kolují, mi vlastně imponují. 

Dlouhé obědy, vybrané stolování, víno ke všemu, romantické vztahy, elegantní oblékání, vzrušující historie, liberální chování, gurmánská potěšení, čas žít a užívat si.....

Francouzský styl je prostě svůj, líbí se mi a baví mě. 

Ráda po Francii cestuji, je nesmírně zajímavá, různorodá a krásná. U moře i na horách, ve městě či na venkově, v lese či někde na polích plných levandule. 

Obdivuji jejich architektonické památky, i to, jak dovedou historii začlenit do současnosti, žít v tom, nevytvářet skanzeny. 

  Inspiruje mě i jejich umění zpomalit. Zdá se mi, že ani v dnešní době, kdy rychlost je synonymum pro každodennost, si oni na spěch vlastně  nepotrpí. 

Třeba oběd není jen nutná zastávka mezi povinnostmi, ale jejich zažitý rituál, chvíle pro sdílení, pro chuť, pro rozhovor. 

Umí vychutnávat. Jídlo, okamžik, vztah...

Je to pro mě země, kde třeba i obyčejná procházka po trhu je vlastně velkým estetickým zážitkem. 

Kde se o kultuře a o umění mluví stejně přirozeně jako o počasí.

   Nejlepší jsou ale jejich kavárny. Miniaturní stolky s kafem, s croissantem a novinami, s vůni červeného vína... 

Prostě umění joie de vivre

Sedět v kavárně, pít výbornou kávu a pozorovat život. To je pro mě francouzský zvyk, který stojí za opsání. 

Já ho mám třeba pod kůží, přetavený v tradici, že v neděli se chodí do kavárny. A diskutuje o zábavě, nikoli o povinnostech. 

Francouzi to prostě umí. Nejen sýry, víno a módu, prostě všechno. 

Myslím si, že to ani (možná vůbec) není o luxusu. Je to postoji. 

 O tom, že si dám sklenku vína ne proto, že slavím, ale protože je úterý a svítí slunce. 

Že si koupím bagetu a k ní ještě květiny, jen tak, pro radost. 

Pro to jejich  C’est la vie.

Vím, že to vidím zpoza reality, nežiju tam. 

Ale i tak, je to prostě Francie. Mám ji ráda, neřku-li, že :Je l’aime beaucoup.

Třeba hlavně proto, že podle nich, je život je přece na to, aby se žil – ne jen zvládal...?

                                                                          C’est la vie.