Žokejka

 Řekla bych, že dnešek nese větší popularitu tzv. dídžejkám než klasickým žokejkám, byť samozřejmě žokejek máme patrně plno. 

Ale vítězku Velké pardubické asi zatím ne. Vyjma té dávné, která je dosud jediná. 

Dostihové závody jsou evidentně víc doménou mužů. 

Ne snad, že bych tomu nějak zvlášť rozuměla, koně se mi líbí, jsou to krásná zvířata, ale vášní jsem k nim nikdy nepropadla. Spíš k nim mám respekt a trochu se jich i bojím.

 A že nejkrásnější pohled na svět je z koňského sedla? 

Asi ano, pro někoho. 

Nicméně, některé závody sleduji. A Velkou pardubickou pravidelně.

  Lata Brandisová je ona žokejka, o které se dnes chci zmínit. 17. října 1937 jako první a jediná žena závod Velké pardubické vyhrála. Je to tedy dnešní výročí

17. října 1937 byla neděle. 

Bylo tehdy pár dní po úmrtí TGM, schylovalo se k válce a česko - německé napětí se přeneslo i na závodiště. 

Favoritem byl německý kůň. 

Ale ten padl na Taxisu a vyhrál český kůň. Přesněji řečeno česká klisna s českou jezdkyní. 

Dav šílel a z Laty Brandisové se stala slavná a obdivovaná  "naše slečna".

Na ramenou ji nosili.

 Jaký byl její život?

Když se v roce 1895 narodila v Úmoníně dvojčata Lata a Týna Brandisovy, netušil nikdo, že jedna z nich se jednou stane legendou českého turfu. 

Tehdy to byly jen dvě holky, co v osmi letech sedly na koně a v deseti už řídily bryčku, samozřejmě samy.

 A protože obyčejná vyjížďka byla nuda, začaly pořádat „důstojnické dostihy“. V mužských šatech, se sazemi namalovanými kníry. Šlo hlavně o to pobavit se a vyhrát.

Lata měla slabost pro koně, pro tehdy módní velocipéd a pro historky o prastrýci Oktaviánu Kinském, známém bouřliváku. Vyhledávala adrenalin a chtěla vítězit. Dostihy se pro tento způsob adrenalinu přímo nabízely.

Když v roce 1916 poprvé závodila, skončilo to pádem. V té době byl dostihový sport pánská záležitost.

 Zajímavé, jak se některé věci nemění. 

Pak přišla válka. 

Otec narukoval, bratr padl, a Lata zůstala doma s rodinou, lesy a osmi koňmi. Před rekvizicí zachránila jen jednoho, svého Sareku. V noci hlídala lesy před pytláky, přes den bojovala s pozemkovou reformou, která rodině sebrala vše až na slepou kobylu Lusku. 

Ale kdo chce, hledá způsob ,a tak se Lata postupně propracovala k úspěchům na dostihové dráze.

V roce 1927 přišla její velká provokace. Lata se přihlásila na start Velké pardubické. 

Pánové jezdci to brali jako urážku. 

Vítězství ženy nad důstojníky? To by bylo horší než porážka u Lipan! 

Protestovali, ale šéf jockey-clubu Zdenko Radslav Kinský (shodou okolností její příbuzný) ji podpořil, podržel a ještě  si to nechal posvětit v Anglii. 

Ti jen odvětili: 

„Ať jede, jen jí dejte vlastní šatnu.“

A tak Lata vyjela!

A dojela pátá. 

Na stupně vítězů sice nebylo, ale prvenství měla: byla první ženou, která Velkou pardubickou absolvovala.

Další prvenství pak přišlo o deset let později. 

V již zmíněném roce 937. 

Česko plakalo po Masarykovi, politická situace houstla a na dostihové dráze vítězili Němci. Bylo třeba ukázat, že český kůň (a proč ne i česká jezdkyně) má navrch. 

Lata sedlala klisnu Normu, Taxis přežila bez úhony a v cíli předběhla všechny německé favority. 

Čtyřicet tisíc diváků řvalo nadšením,  noviny psaly o „naší slečně“ a Pardubice zažily průvod, jaký by jim záviděl i první máj.

Pak přišla druhá válka. 

Brandisovy holky odmítaly mluvit německy, na statku měly nuceného správce. Na konci války Lata ošetřovala raněné v lazaretu.

Po válce se pokusila o návrat do Velké. 

Už to ale nešlo.

Osud k ní byl dost krutý – pády, zlomeniny, a nakonec těžký úraz v roce 1949, po němž musela jezdeckou kariéru ukončit. 

Kůň přežil, ona také, ale už navždy s hůlkou.

Zámek jí znárodnili, energie ubývalo, zdraví taky.

 Žila skromně, nosila vodu, štípala dříví. 

Pozvali ji ještě v roce 1965 do Pardubic jako čestného hosta. A  tehdy se symbolicky jako druhá umístila Eva Palyzová.

Poslední roky strávila u příbuzných v Rakousku. Plánovala, že se vrátí na svou chatu.

Ale v květnu 1981 zemřela na zápal plic. 

Pohřbena je v Reitereggu, u koňského výběhu. 

Lata Brandisová a koně k sobě patřili. 

V sedle, na dráze i v životě.

Jen škoda, že dnes se o ní moc neví. 

A že nemá nějakou stejně úspěšnou následovnici, která by tu Velkou vyhrála i dnes