Říjen má v sobě trvale zakódováno něco z atmosféry Velké pardubické.
V říjnu totiž i ti, kdo jinak koně vnímají jen z pohlednic či filmů, najednou vědí, co je Taxisův příkop a proč se mu říká strašák závodiště.
Jednou za rok se i ti největší nejezdci posadí k televizi a sledují, jak se jezdci s koňmi řítí oranicí, mizí za Irskou lavicí a znovu se objevují v cílové rovince, kde si i laickému divákovi napětím tají dech.
Napadá mě, že i ten závod je hodně podobný právě probíhajícímu měsíci.
Spolu s říjnem totiž přichází
klasická podzimní oranice v podobě práce a povinností, do kterých se nám často ani nechce, protože jsou ponejvíce zahalené ve tmě nebo sychravé mlze. Mnohdy se proto před námi rýsuje naše vlastní Irská lavice, nějaký náročný
úkol, jednání, zkouška, kterou je třeba s velkým úsilím přeskočit. A občas se někde objeví i
náš osobní Taxis, místo, kam se díváme s trvalými obavami, ale nakonec ho nějak zdoláme.
V říjnu prostě máme dostihy všichni. Není to pohodové nedělní závodiště za městem, ale každodenní ulice plné spěchajících lidí, neodkladných povinností a přeplněných tramvají, mezi kterými si musíme najít cestu, tempo a rovnováhu.
Někdo sází na jistotu a běží krátkou trasu, jiný si troufá na celý okruh s překážkami.
A stejně jako na pardubickém
závodišti, i tady má každý možnost volby, poběžíme naplno, s bičíkem v ruce,
na pohodu a dojetí nebo se jen tak projdeme v klobouku a budeme jen elegantně
sledovat dění?
Říjen
je zkrátka možné vnímat i jako takový náš vlastní dostih. Sami si rozhodneme, jestli ho poběžíme v plném
cvalu, nebo si ho užijeme v mírném klusu, s pohárem teplého čaje v ruce.
Tak ať už v říjnu ponesete startovní číslo, nebo jen jemně zdvihnete obočí nad tempem ostatních, přeji vám šťastný doběh.
Bez pádu, bez šrámů – a hlavně s
pocitem, že jste si ten svůj dostih užili. Nejdůležitější je totiž zůstat v sedle,
v tom svém.
Žádné komentáře:
Okomentovat