Kovářova kobyla....

Tak nevím. Měla jsem korektora. Několik korektorů. Opravě chyb a překlepů jsem věnovala řadu večerů, a text jsem odevzdávala s vědomím, že tam chyby nejsou. A stejně jsem nějaké objevilaL.Úplně mě to deptá. Nejvíc mě ovšem dostali huberťáciJ. Nedávno jsem totiž znovu vzala Třídní knížku do ruky, namátkově otevřela na poslední kapitole, a tam najednou stojím před znuděnými huberťáky. Ne puberťáky, jak je v mých textech, pečlivě archivovaných v mém počítači. Ale huberťákůJ. Zní to sice komicky, ale mě to kapku rozladilo. Tolik práce a k ničemu. Stejně se tam chyby objeví. Nechci se vymlouvat na provozní slepotu či na další objektivní či subjektivní příčiny, ale snažím se sama sebe přesvědčit, že to už musí být svéhlavý počítač nebo něco mezi nebem a zemí. Vím, že počítač si dělá, co chce. Svévolně opravuje slova, která si myslí, že jsou lepší než ta, která jsem napsala já. Dělá mi guláš třeba i v seznamech žáků. Svého času jsem měla studenta jménem Kotalík, kterého vytrvale word měnil na Kotlíka. A běda, když jsem si třeba po desáté nevšimla a seznam vyvěsilaJ. Chlapec neměl radost. A já ostatně také ne. A teď mi udělal (a trvám na tom, že to byl on a ne jáJ) z puberťáků huberťáky. A takové huberťáky, kteří se dostali i na veřejnostL. Sice jsem to okamžitě nahlásila nakladateli a díky tomu prý na křtu, kde bude k dispozici speciální edice (o té zase jindy), už tam zase budou spořádaní puberťáci, ale stejně. Kovářova kobyla prostě chodí bosaJ….