Empatie

O vzácné schopnosti naslouchat a vyslechnout druhého už jsem tady několikrát hovořila. Sama jsem si myslela, že tímto darem dokonce disponuji. Ovšem včera na dalším semináři jsem zjistila, že to až tak úplně pravda není. Lektorkou nám tentokrát byla profesorka psychologie a celé téma znělo empatie a umění naslouchat. Ve školství jedna ze základních vlastností. A nejen ve školstvíJ, postrádám ji hlavně v běžném životě. Deptá mě, když něco vyprávím a na svém protějšku vidím, že je duchem nepřítomen. Z nonverbálních projevů umím číst takřka dokonale.J Stejně tak situace, když řeším nějaký problém a protějšek mi skočí do řeči se svou neodkladnou myšlenkou či s úplně jiným problémem, nejlépe vlastním,J a z úplně jiného soudku, než řešíme. Na páteční seminář jsem se tudíž docela těšila. A přínosný byl, ne že ne, byť osobně bych si představovala víc modelových situací. Nicméně došlo mi, že to s mým nasloucháním není zas tak dokonalé, Jrespektive spíš s tím, že se neumím ubránit hodnocení a předávám nevyžádané rady.J A to je chyba. Člověk má jen vyslechnout, vcítit se do druhého, využít jeho emoce a toť vše. A to mi tak úplně nešlo. Což konstatovala i paní profesorka.J Nutno konstatovat, že jsem nebyla jediná, asi jako učitelky máme ty rady v krviJ. Poté jsem přemýšlela, jak by taková terapie pomohla mně osobně. Je sice hezké, potřebné a čas od času i velmi nutné, se jen vypovídat, to ano. Ale já většinou nějakou radu i potřebuji, zajímá mě jiný úhel pohledu, který pomůže danou situaci vyřešit. Tudíž by asi tato metoda, zvaná rogerovská, pro mě tak úplně nebyla. Takže na empatii a naslouchání musím ještě zapracovat, ale rad a jiných náhledů se rozhodně nezříkám. Prostě bych asi potřebovala terapeuta s jinou metodou. Ovšem ve škole se schopnost netečně naslouchat rozhodně může hoditJ