Která je která?

Neděle bývá na mém blogu velmi často zasvěcována čtení, nedělnímu čtení. Proto i nedělní soutěžní otázka se naskýtá sama od sebe. Níže jsou tři ukázky a vaším ukolem je napsat, která je která? Tedy název té knihy, ze které ukázka pochází. JJ
Jednoduché, že? J.
  Tak abychom to kapku zdramatizovali, dodejme, prosím, ke každé její rok vydání. A zítra jdeme do finále, bude poslední otázka  a vyhodnocení. A v úterý vysvědčení, nejen pro děti,ale i pro vás, šikovné a statečné soutěžící. Těším se J

1. Před úplným koncem války jsme i u nás slyšeli o chystaném povstání.

Praha volala o pomoc, bylo to hrozně emotivní. František nemohl nereagovat.

Vypravil se s partou kamarádů do lesa.

„Je třeba konečně něco udělat!“

Myslel spíš na překážky v lese než na revoluční čin, připletl se však do ostré akce.

S vypůjčenou zbraní vystřelili po Němcích.

Oni samozřejmě vůbec nezjišťovali, že jde jen o vesnickou partičku. Začali do nich pálit kulomety. Josku Hašků zastřelili. Zbytek se rozprchl jak vrabci. František utekl dolů do chalup. Vyhmátli ho tam. Byl zatčen.

To všechno mi s očima na vrch hlavy líčila sousedka, která všechno pozorovala z vikýře svého domu. Nevěřícně jsem vstřebávala šokující bolestivou realitu. Válka končí, mám snad teď přijít o manžela?

Dolehla na mě obrovská tíha zodpovědnosti. Najednou jsem byla přesvědčená,že to nezvládnu.

      2. Když jsme vítali sovětské tanky, narychlo svázanými pugéty šeříků, opojeni radostí z konce války, sotva jsme pod návalem emocí tušili možný nesoulad. Neměli jsme vizi, neměli jsme starosti. Měli jsme jen posvátný pocit spokojenosti a štěstí, hmatatelného štěstí, odstupňované jak vášnivě gradující koncertní věta. V extázích životních symfonií jsem zažíval emoce,které se vymykaly všemu, co jsem dosud prožil.Před námi byla skvělá budoucnost, za námi jen historie. Růžovými brýlemi jsme viděli svět, v němž se milovalo,hrálo,žilo, z šeříkové vůně se k nám vzpínala extatická naděje s nesmělou vizí štěstí. Třeba se znovu podívám do Orla. Teď, po válce, bude jistě snadné Rusko navštívit. Rád jsem na Orlíku ruské vojáky pohostil, s láskou jsem oprášil svoje znalosti ruštiny. Nemívám kocovinu. S chutí jsem se proto opájel novými životními pocity. Harmonická předehra v mých uších dokonale ladila. 

   3.Mám jen jedny nervy,“ zdůrazňuje kolegyně, když chce odmítnout výuku v sedmé bé nebo v rozdivočelé šesté třídě, která přivedla do blázince už dvě naše kolegyně.Není sama, koho vrcholící puberta v tomto věku dokáže pěkně vydeptat. Někteří nasazují metodu ala Igor Hnízdo, jiní dělají mrtvého brouka, někteří se tam prostě bojí.Několikrát jsem také podlehla. Pokusila jsem se sice jejich žerty ignorovat, ale panický strach z hlodavců všeho druhu mi tehdy nějak nedovoloval věnovat se výkladu shody přísudku s podmětem v okamžiku, kdy mezi dredy několika lhostejně se tvářících dětí vykukovaly zvědavé potkaní čumáčky. Silou vůle ovládající klepající se nervovou soustavu jsem opouštěla třídu s lehce prokouknutelnou výmluvou, že musím do ředitelny. Sotva jsem opustila prostor, nekontrolovatelně jsem se roztřásla, pak nastala krátká fáze intenzivního hysterického pláče, a takto relativně uklidněná jsem se vydala za zkušenějšími kolegy prosit o pomoc. Když jsem dovlekla do třídy lehce se vzpouzející matikářku, nebylo po zvířecích obyvatelích třídy ani památky. Kolegyně, která měla krátce do důchodu, nezahájila pátrání po cvičených potkanech, nýbrž jaksi mimochodem prohodila:„V mládí jsem tak brzy přepracovaná nebývala!“ A já byla rázem v pozici káraného žáčka. Když mi tedy vychytralí sedmáci opakovaně zamykali dveře a soustavně podstrkovali různé živočichy za katedru, napadalo mě pomoci si útěkem.