Bílá mafie

Moje nedávné negativní zkušenosti s lékaři mě vedou k dnešnímu krátkému zamyšlení, co asi ty bohy v bílých pláštích nutí k tomu, že se chovají tak arogantně a nepříjemně? Paradoxně patřím k těm lidem, kteří lékaře uznávají a ctí, ba dokonce byly i doby, kdy na mě bílý plášť působil jako velmi silné afrodisiakumJ. Dnes se bohužel mnohem častěji stává, že na mě působí jak rudý hadr na býkaL.
   K přemítání nad absencí bílé empatie mě vede i včerejší diskuse v práci, kdy se setkalo několik protichůdných názorů o zkušenostech se současnou lékařskou péčí. Diskutovala těhotná dívka, která se sice umí verbálně bránit, ale když vypráví o přístupu svého ošetřující lékaře, jen valím oči a představuji si, jak takový přístup vydeptá melancholickou budoucí maminku, která není vytrénovaná ze školství a bránit se neumí?  Samozřejmě, je tu možnost změnit lékaře, ale chvíli před porodem má žena většinou jiné starosti i rozpoložení, než hledat nového doktora, který splňuje kromě odborných kvalit i zásadní kvalitu lidskou, a tou je slušnostJ. Do debaty se zapojil i jediný muž v našem diskusním kroužku, který měl tendenci hledat na doktorech to lepší. Většinou prý má pozitivní zkušenosti a podle něho přílišná laskavost u lékaře může být i kontraproduktivní!?
   Nechci se tady přiklánět ani na jednu stranu, sama pro sebe jsem si udělala osobní komparaci s naší prací. (ač respektuji, že lékařská odpovědnost je mnohonásobně vyšší než našeJ)

Obě profese musí pořád něco vysvětlovat. Něco, co jim je jasné, dokonale to znají a pořád dokola je „otravuje“ někdo, kdo o tom nemá ani páru. A pak je jednoduché se chovat tak, jak se chovají. I ve škole to vidím. Ovšem když usadím sedmáka, který se podesáté ptá na jednu a tutéž věc, nenapáchám tolik školy, jako když pošlu domů staříka se zápalem plic, protože dnes už je asi desátý a já už nemám náladu. Asi to pokulhává, ale já to tak nějak vnímám. Nezpochybňuji profesionální schopnosti doktorů, ale jejich schopnost komunikace a empatie. Ostatně, i můj operativní zákrok na tváři dopadl dobře, jizva je dnes téměř neviditelná, ale jak se ke mně chovali, byla tehdy hrůza. A to nešlo o nic vážného. Když pak vidím při návštěvě nemocnice opravdové problémy a to chování, žasnu a nechápu.  Až potkám opravdu empatického a ochotného doktora, ráda o něm napíšu a budu ho glorifikovat. Ale mám pocit, že jde o hodně nedostatkové zboží a pořád hledám odpověď na otázku proč? Navíc ve světle stále se zvyšujících poplatků a toho, že bez známosti a peněz vás stejně nikdo pořádně neléčí... Prazvláštní česká lékařská logika.  A tak se alespoň snažím – podle rad pozitivních optimistů - si z toho vzít něco pro sebe J a začít u sebe. Proto jsem teď vědomě asertivní, ochotná a empatická.  A může se mě dítě ptát tisíckrát, trpělivě opakuji a nerozčílím se. Jen nevím, jak dlouho to vydržímJ. Třeba to ti doktoři mají taky tak. …..