Novoroční ohlédnutí

Novoroční ohlédnutí není tak bezstarostně uvolněné, jako to včerejší. Na prahu nového roku jsme svištěli do nemocnice, vyzkoušet, jaké jsou podmínky za sto korun denněJ. Vzhledem k tomu, že šlo o benešovskou nemocnici, jejíž pověst opravdu nepatří k nejlepším, šlo docela o adrenalin. O co šlo? O moje rodiče, konkrétně o tatínka. Již na Silvestra se mu špatně dýchalo, tak ho odvezli do nemocnice už v sobotu. Mladý pan doktor, kterého vyrušili z laškování se sestřičkou, na něj koukl a řekl, že to nic není, maximálně tak nějaký náběh a ať si ho vezmou domůL Než stanovil tuto diagnózu, stačil několikrát odběhnout a vždy se vracel velmi rozesmátý. Zjevně tedy už oslavoval nadcházející konec roku a nějaký pacoš se mu nehodil do krámu. Jelo se tedy domů, a když jsme druhý den přijeli na novoroční oběd, nevěřila jsem vlastním očím. Bezvládně ležel, naprosto vyčerpaný a dech připomínal chraplavý přidušený sípot. Navíc mu zjevně působil námahu. Potlačila jsem pokus o černý humor, kdy jsem ve snaze odlehčit napjatou situaci otázkou zjišťovala, zda by mu třeba nepomohla cigaretaJ a raději dala na slova akční švagrové, že tady pomůže je RZS. Zavolali jsme ji a dorazila opravdu velmi rychle. Stejně rychle tatínka spakovala, napojila na kapačky a kyslík a se slovy, že je to na poslední chvíli, zapnuli houkačku a zmizeli v novoroční mlze. Večer nás telefonicky moc neuklidnili, prý žije. Ale.

Ale co? Oboustranný zápal plic, do toho jeho diabetes, no nic moc. Nezbývalo než čekat. Druhý den jsme měli volat. Dost trvalo, než jsme se někam provolali, vždy se nám dostávalo lakonického sdělení

„Zavolejte si později.“

    Po poledni jsem se dovolala já.
„No,“ říká doktor. „Už se tu na něj někdo ptal.“

„To asi byla neteř,“ odpovídám ještě pokorně a pátrám po otcově zdravotním stavu.

„No, už jsem to říkal!“ zní mi ze sluchátka
„Mně ne, pane doktore,“ zvyšuji hlas.
„No, je to oboustranný zápal plic, je napojen na kyslík a je stabilizovaný!“
„Pan doktor v sobotu ale říkal, že to nic není, jak si to mám vysvětlit?“
„Nijak, to není moje věc!“
Aha.
Asi nebyla, to si vyřídím jinak. Pokračuji tedy v dialogu
„A můžeme ho přijet navštívit?“
„No, to už se taky ptali. Vás tady asi bude pěkná hromada…!"
„Prosím?“ Varovný podtón v mém hlase už nejde přeslechnout.
„No, já to tak nemyslel, jen že vás tu bude asi kupa…“
„A to vadí?“
„No, ne!“
„Tak se nebojte, pane doktore, hromada nás tady opravdu nebude, jen jsem se chtěla informovat na zdravotní stav svého otce, to snad mohu?“
„No, můžete!“
No- bylo zjevně jeho oblíbené výrazivoJ .Na návštěvu nakonec odjela jen maminka s bratrem. Aby nás tam nebyla kopa. A mě nevzali, abych náhodou neřekla něco nevhodného a oni se pak nemstili na pacientoviJ.
   Leží v nemocnici dodnes. Stav se nepatrně lepší, já nic nekomentuji, jen si myslím své. Další detaily třeba až jindy. Teď si jen přejeme, aby se v pořádku vrátil a zápal plic překonal. Ale v duchu si říkám, že dostat se v naší zemi do rukou právníků a doktorů je peklo na zemi.  Většinou J(abych nebyla nespravedlivá k té lepší menšiněJ)