Výlet do Madridu

  Neděle je konečně tady, jsem ráda. Ples je minulostí a nutno konstatovat, že úspěšnou minulostí. Dopadlo to tak, jak mi všichni s nadhledem tvrdili, tedy dobře. Emotivně zahajovaly mažoretky, které sklidily velký potlesk. Pak přišla na řadu imatrikulace primy. Je vždy velmi roztomilé sledovat ty malé primánky, jak v oblecích a šatečkách krouží po parketu a soustředěně se snaží nezapomenout kroky. Dostali svoji malou šerpičku a pak už přišel oscarový galavečer. Ke slovu přišlo naše video, natáčené kdysi v lednu za trošku dramatických podmínek u hotelu Belveder. Ale drama se zjevně vyplatilo, publikum se bavilo. Někdy se ovšem bavilo i v okamžicích, kdy to vhodné nebylo, například když se kdokoli (a to včetně ředitelky) pokoušel něco smysluplného říci. Musím konstatovat, že za ta léta se mi stalo poprvé, že se ti lidé nedokázali na pár minut ztišit a vyslechnout, co se jim tam snažíme říct. Potlačila jsem svůj učitelský reflex a nikoho tedy nenapomínala, ale myslela jsem si něco o velkém úpadku slušnosti a o velké nevychovanosti (teď nemluvím o dětech, ale o hostech- většinou dospělých). Takže proslov jsem zkrátila, nebudu někde mlátit prázdnou slámu, a nastala fáze šerpování. I ta byla spojena s Oscarem, byly vždy tři filmové nominace a zvítězivší student si šel pro šerpu, ke které obdržel růži a Oscara- viz foto. Za soškou se skrývá sklenka, která byla
naplněna sektem. Po přípitku a fotografování nastal kritický okamžik v podobě tanečního sóla. Chlapci mají kroky přesně nacvičené z tanečních, což já už dávno ze své paměti vytěsnila. Moje taneční výkony jsou velmi "kreativní a flexibilní," což ovšem taneční zjevně nedovolují, takže jsme se chvílemi v tom kroužku pěkně motali. Nicméně kapela byla milosrdná a naši exhibici nikterak neprodlužovala. Učitelský sbor byl pak zapojen do hromadného tance letkis- to jsem, doufám, dobře napsala? Poté jsme maturantům zapěli, což je letitá tradice našich plesů. Vždy se složí nová píseň napasovaná na danou třídu a tu pak sborově zazpíváme. Dnes to bylo na motivy "Ne, pětku ne". Ovšem s dvojicí studentek, která zpívala v rámci programu, jsme se měřit nemohli. Člověk někdy fakt zírá, jak moc jsou v něčem šikovní:-) Nu, a na závěr oficiálního programu jsem obdržela dar. V obří krabici byl uschován poukaz na výlet do Madridu. A jelikož řečeno slovy Karla Zicha: "Nikdy jsem v Madridu nebyl (a)….," byla jsem nejen dojata, ale i nadšena. Poděkovala jsem a vyslovila naději, že v mořích kolem Madridu nejsou ti žraloci, co žerou české učitelky:-), a setřevši slzu v oku jsem odbelhala zpátky ke stolu (podpatky vykonaly své). Musela jsem se jít přezout, ale tím už jsem si moc nepomohla. Zjevně v duchu darovaného zájezdu jsem měla pocit, že mám na nohou španělské boty. Zbytek večera byl pak ve znamení konverzace s bývalými kolegy i žáky.Sice díky hudbě to nebylo vždy snadné, ale každopádně milé. V jednu jsem zahájila přesun domů, což vzhledem k bolavým nohám představovalo mimořádný sportovní výkon. Ale úspěšně jsem překonala samu sebe a ve dvě už jsem spokojeně usínala. Ples se vydařil. A Madrid mě dojal, takže jestli sem náhodou někdo z mých studentů nakoukne, tak moc děkuji i touto cestou:-)

Ples

Příroda je k nám lidem nespravedlivá, ba dokonce se chová potměšile. Zasadila nás do soupeřící smečky, kde každý z nás musí denně bojovat o své místo na slunci a přitom nás (mě tedy určitě) na straně druhé vybavila touhou všeho tohoto hemžení se zbavit a uniknout někam do oázy klidu a ticha. To tedy dnes večer rozhodně nehrozilo. Nastal den plesového jásání a bylo nutno vyrazit do společenské arény. Dopoledne jsem tedy trénovala chůzi na vysokých podpatcích, což bylo utrpení již po několika minutách. Představa, že v těchto okovech budu muset vydržet celý večer, ve mně vyvolávala obrázek středověké tortury. Do toho jsem nacvičovala společensky přijatelný úsměv a sumírovala si v hlavě nějaký smysluplný proslov. Obé bylo dost náročné. Na zteč jsem vyrazila v šest hodin. Oscarový večer mohl začít.
pred odchodem

se studenty

Salón

Chodím ke kadeřnici do paneláku. To tedy ironicky tvrdí moje movitější kamarádky, které chodí do luxusních salónů, kde vytvoření nového účesu stojí od dvou tisíc výš. Samozřejmě, že všechno je jinak. Já mám svou kadeřnici na Letné, která není v paneláku,:-) ale je to v přízemí domu, hned vedle pizzerie. Stísněné prostory, souhlasím. Estetické cítění sice trpí, zato peněženka si libuje. V úterý mě nabarvila úplně úžasně. Nicméně, rozhodla jsem se vyhodit si z kopýtka, a to dnes. Paní sekretářka mi dala tip na salon Jet, kam prý občas chodí. Ceny výrazně vyšší, ale zase to vydrží!  Chtěla jsem to vyzkoušet už dávno, ples mi teď přišel jako vhodná příležitost. Jelikož jsem byla nabarvená (to by mě tady finančně zruinovalo) chtěla jsem jen střih. Byla jsem předem upozorněna, že sem chodí celebrity, třeba taková Havlová. Asi abych se nevymódila jako teta z Nýmandova, jak já občas umím:-) Oblékla jsem se proto do botek na podpatku a do takřka jarního elegantního kabátku. Abych mezi těmi celebritami nějak vypadala:-) Svého ukvapeného rozhodnutí jsem samozřejmě vzápětí litovala. Klopýtat po mokré dlažbě kolem Staromáku na podpatcích bylo dost tristní a v jarním utíkáčku jsem pěkně vymrzla. A navíc v salónu žádná celebrita:-)
 Ale nutno konstatovat, že jako k celebritě se mně chovali. Uvedli mě do salonku, tam jsem chvíli vyčkala. S kávičkou. Pak dorazil kadeřník! Představil se mi a usedl vedle mě, aby psychologickým rozhovorem zjistil, co od návštěvy očekávám. Na to tedy nejsem zvyklá, takže moc rozvitých souvětí ze mě nevypadlo. Poté mi hrábl do vlasů, aby prozkoumal hustotu, délku a kdoví co ještě. S úsměvem mi oznámil, že to půjde a že si mě převezme jeho asistentka. Koukala jsem asi jako péro z divanu, nicméně on mě s úklonou opustil. Přišla mladá slečna a zeptala se, zda půjdu s ní. Tupě jsem přikývla a přesunula se do mycí sekce. Děvče mi vydrbalo hlavu Redkenem , zatímco já koukala na velkoplošnou obrazovku, kde běžel Sex ve městě. Dívka mě poté odvedla ke kadeřníkovi, který se pustil do střihu. Tančil kolem mě, kouzlil s nůžkami, několikrát mi hlavu vysušil (občas zafénoval i sám sebe) každé stříhnutí mi vysvětlil a popsal. Závěrečný střih byl už do suchých vlasů. Dvě hodiny se věnoval mým krátkým vlasům! Poté mě vypustil zpátky mezi lid obecný. Zážitek to tedy byl, ale nejen pro mě. I moje peněženka se trochu podivila, takže na pravidelnou údržbu to není. Ale čas od času....:-) Mají to ti boháči přeci jenom trochu jinak.
Když se pozoruji v zrcadle, žádnou zásadní změnu nevidím. Ale doufám v kvalitní střih, takže to snad chvíli vydrží. Stejně jako můj dojem z kadeřnického salonu:-)

Vítězný únor

   Dětství je někdy tak hluboko pod kůží, že mi "chca nechca" pětadvacátého února naskočí, jak jsme jako děti musely povinně jásat nad vítězným únorem. Hrůza. Naštěstí to mohu psát v čase minulém, zůstalo jen to zafixované datum. Dnes si naštěstí mohu jásat nad tím, nad čím chci já, a nikdo mi do toho nemluví ani mě přitom nenutí mávat praporkem. I když v noci jistě mnozí  vlajkou mávali, ale to bylo spontánní a oprávněné. Sáblíková je tedy borkyně. Já, jako nepřítel těch přeplacených gladiátorů v hokejové aréně mám další argument k jejich kritice. Zatímco do nich se sypou miliony a kluci nic moc, Sáblíková si na rybníku vyjezdila dvě zlaté. A navíc se nesesypala pod tou zodpovědností. Od spousty lidí se čekala medalie a jim to najednou nevyšlo. Nechci být nespravedlivá, je to sport, ale vyslali jsme tam tak početnou výpravu a nebýt jedné zarputilé rybníkářky, nemáme skoro žádnou placku. Trochu plýtvání, ne? Tak „daili medaili nebo nedaili“? „Daili“ a jsem ráda, že to dokázala. Stejně jako lyžaři:-) A naprosto nevlastenecky jsem ráda, že hokejisti dostali na frak. Plno řečí o finále, a když potkají prvního silnějšího soupeře, jsou namydlení. Ale oni jim to spočítají jiní, já si můžu maximálně tak trochu rýpnout – což jsem tímto učinila:-) Stejně, jako jsem si dnes rýpla do studentů, že všechno nechávají na poslední chvíli a pak se diví. Trochu nám totiž hoří ples, a přestože jsem do nich hučela, že čas běží, měli svoji hlavu. A dnes se mi hroutí. Ovšem nehroutí se zas  tolik, aby mi nemohli rozčileně oponovat. Prý žádné výtky nepotřebují, spíš bych je měla povzbudit, na kritiku nejsou zvědaví!!!:-) Říct, co si myslí, to tedy umí.:-)
  No, to je sice hezké, ale bez kritiky to nikdy nikam nevede. Podotýkám, že jsem jim jen jemně vytkla liknavost, což je v okamžiku, kdy dva dny před plesem nic nefunguje, docela na místě. Ale zjevně ne. Takže americký keep smiling, a do toho. Snažím se, samozřejmě je v tom nenechám, ale už aby byla neděle a ples patřil minulosti. Stejně jako celý ten mrazivý únor, příští týden se totiž prostávkujeme do jarního března. Těším se.

Minulost, která zůstala v nás

   Člověk se stane pamětníkem, ani neví jak. Stačí pár roků a může se stát třeba osobou ve středním věku nebo nedej bože jedincem dříve narozeným. A jsou i tací, co se sice pořád cítí v duchu mladí, ale skončili jako ti, co hodně pamatují.
   Moje postavení v lidské společnosti dospělo do středního věku. Děti si sice myslí něco jiného, ale není mým dnešním cílem jim něco vyvracet. Tvrdá životní realita.
  Není pochyb, že jsem musela zestárnout. Hodně pamatuji. Vím to, protože když vyprávím o svém dětství, vypadá to, že vykládám sci-fi. Například ty otázky. Chtěla jsem se pochlubit fotkami ze své školní docházky a byla jsem konsternována údivem, že už tehdy byly fotoaparáty? Myslela jsem si dlouho, že mladá duše stačí, jenomže chyba. Nestačí. Aspoň to už jsem pochopila. Vždycky si to ale musím v duchu důsledně připomínat.
  Když jsem se pokusila zažertovat, že za mého mládí jsem chodila do školy jen tehdy, když na mě doma zbyly dřeváky, děti to spolkly bez mrknutí oka a braly to za hotovou věc. Tady už naskočila vnitřní kontrolka, něco musí být jinak. Minulost si nesu s sebou. Například, když se snažím vysvětlit dětem realitu mého vlastního dětství. Oponují vždycky, že oni by si to nenechaly líbit. A když říkám, že většinou asi ano, koukají na mě jako na mimozemšťana.
  Koneckonců i já měla svého času podobné názory na předchozí generaci. Vlastně je to zákonitý koloběh života. Pokud ale nejde o pochopení. Jak jde o vysvětlování zákonitostí minulé doby, stane se něco zvláštního. Najednou jakoby se dělíme na skupiny. Někdo nostalgicky přikyvuje a lituje, že to také nezažil, jiní se radují, že je to minulo. (o těch, co je jim to ukradený, nemluvím:-)
Mají už úplně jiný způsob myšlení a někdy mi tím narušují rovnováhu. Tedy duševní rovnováhu. Cítím, že jsem v pasti. Chci jim to vysvětlit, ale (ač jsem normálně výřečná) tady mi mnohdy chybí správná slova.
Proto se (také) chystá můj program na Světu knihy, kde porosteme s knihou. Po dnešním setkání s panem nakladatelem je i jasné motto: Minulost, která zůstala v nás.
Pan nakladatel se mě věcně zeptal, jak si to představuji. To mě drobet zaskočilo, protože si to zatím představuji velmi chaoticky.
„Proč myslíte, že už to vím?“ zeptala jsem se opatrně. Pan nakladatel se té otázce vůbec nepodivil. „Protože k tomu musíte přistupovat se vztyčenou hlavou,“ vysvětlil jasně s poukazem na to, že nedostatek sebevědomí se v tomto světě vůbec nenosí.
  Pak se divte, že jsem z toho celá jurodivá:-). Zajímavé ale je, že když jsme s panem nakladatelem poseděli nad sklenkou bílého vína, tak se kontury programu jevily v jasnějším světle. Dokonce jsem měla pocit, že vím jak na to.
To je důležité vědět. Snažím se zjistit co nejvíc o knihách, které zachycují druhou polovinu dvacátého století (tady byste mi, prosím, mohli trochu pomoci. Mě tedy rychle napadají Hrdý Budžes a Oněgin je Rusák, a ….?) Některé by mohly sloužit jako odrazový můstek pro povídání o tom, jak intenzivně vnímáme nedávnou minulost. Jestli je to pro nás důležité nebo už spíš otravné? Nejenže to bude sondáž do vnímání dějin, ale i do čtenářských zvyklostí. Co si z té minulosti neseme s sebou dál?
  No, a teď už zbývá vytvořit bodový scénář, hodit to na papír, následně do paměti a akce může vypuknout. My pamětníci prostě musíme mít co říct:-)
  Ale chaos se vrátil. Jedna sklenka asi nestačí…..:-)
A tak mi na večer bude v hlavě vrtat otázka, co všechno si z minulosti neseme s sebou. To by totiž mohl být úvod celého programu.
A u toho budu čekat na další zlato od Sáblíkové. Hokejisti to totiž evidentně nesvedou. Tam jsou jen řeči a skutek utek:-)

U holiče

   Dnešek představoval první krok v mé zkrášlovací anabázi. Odpoledne jsem vyrazila zlikvidovat odrosty svých vlasů, abych v sobotu mohla zdárně imitovat spokojenou blondýnu. Kadeřnice mě přivítala slovy: „No, vy jste zase zarostlá.“ Vzhledem k tomu, že mě takto tituluje při mé každé návštěvě jejího salonku, nikterak mě tím nepobouřila. Usadila jsem se před haldu bulvárních časopisů a těšila se na bezstarostnou dvouhodinovku. Tak úplně v klidu to nakonec nebylo, protože zájemců o frizúru bylo nečekaně hodně a v miniaturním prostoru kadeřnických prostor se nakupilo příliš mnoho zákazníků. Navíc jsem musela čekat a to já bytostně nesnáším. Jakmile mě nevezme v okamžik, na který jsem objednaná, bere mě amok. Zdržení bylo patnáct minut a to už bylo na hranici mé vratké trpělivosti. Lidí kolem přibývalo, vypadalo to tady trochu jako v úle, takže jsem byla docela(hodně) ráda, když jsem kadeřnictví opustila. Samozřejmě, venku pršelo. A z logiky věci vyplývá, že jsem neměla deštník. Domů jsem tedy jako velká krasavice nedorazila, ale dvoubarevnost hlavy je zamaskovaná a finální úpravy snad zvládnu sama. Doma jsem také – po dlouhé době- našla ve schránce pohled. Již znáte moji vášeň pro rukou psané pozdravy, takže je nasnadě, že jsem se radovala. O to víc, že pohlednice dorazila až od protinožců a z obrázků na mě hledí prosluněný Perth - Western Australia. Hned bych tam vyrazila, za sluníčkem anebo jako Maxipes Fík: „Na klokany………….“

Nějak se to komplikuje

  Po dlouhé době jsem dnes byla v kině. Cílem byl nejen film, ale i příprava Světa knihy. Sešla jsem se s paní šéfredaktorkou časopisu Překvapení, která bude mým mediálním partnerem. Sraz byl na Flóře, kde se vždycky cítím tak trochu jako mimozemšťan. Ať tam člověk přijde v kteroukoliv denní (a v podstatě i noční) hodinu, vždycky jsou tam mraky lidí. Asi nakupují? Nebo tady tráví svůj volný čas. Pamatuji blahé paměti na zadanou slohovou práci pro studenty kvarty. Téma znělo: Pobyt v přírodě. Dívka suše popsala nákupy v Tescu. Je tam prý také nějaká zeleň a ona nikde jinde volno netráví. Vyrazilo mi to dech jen o něco méně než Miss dobré naděje (rozuměj mys Dobré naděje). Zdá se tedy, že palác Flóra je pro mnohé takovým mysem dobré naděje. Mě sice spíš odpuzuje, ale do kina sem občas chodíme. Tak se stalo i dnes. Po plodné debatě nad sklenkou vína ohledně toho, jak nejlépe růst s knihou, začala druhá fáze večera. Tentokrát to byla romantická dávka s prozaickým názvem Nějak se to komplikuje. Jsem velkou ctitelkou herectví Meryl Streep, takže jsem očekávala zajímavý příběh. No, místy moc americké – zejména přecitlivělé a emotivní děti, psychoanalytik apod., romantika pro starší a pokročilé, ale čas se nevlekl, místy velmi zdařilé vtipy, takže celkem příjemná relaxace. Trochu mě udivila nadváha někdejšího sexsymbolu Aleca Baldwina, která tady sice měla svůj význam, ale i mezi hollywoodskými stars čas oponou trhnul. Ale Meryl výborná jako vždy.

Záhada

  O víkendu jsme vyjeli vyvolávat jaro na venkov. Sluníčko se opravdu objevilo, a tak byl výlet celkem příjemnou obměnou pražského smogu. Stejně to zjevně pochopil i Zachariáš. Z venkovských procházek se vždycky raduje jako blázen a jelikož jaro se opravdu náznakem ve vzduchu objevilo, pojal výlet po svém. Což ovšem dlouho nikdo nevěděl. Zhruba tak kolem desáté hodiny večerní jsem ho chtěla ještě podrbat za ušima a poté se odebrat do říše snů. Jenže pes nikde. To, že nebyl v pelíšku, nebylo divné. Občas si totiž zaleze pod postel, aby měl klid. Jenže pod postelí nebyl. Nebyl ani pod skříní, pod peřinou, prostě nikde. Celou chalupu jsme obrátili vzhůru nohama, pes nikde. Všichni tvrdí, že ven ho nikdo nepustil. Ale nakonec nezbylo nic jiného, než se vydat do klidu venkovské noci. Nikde nekňučel, nezdálo se, že by ho někdo omylem někam zavřel. Přesto jsem vyzbrojena baterkou vyrazila ven. Díky mému ječáku vzal noční klid rázem za své. Pes nikde. Znovu dovnitř a znovu se hledá. Marně. Venku také nic. Nakoukla jsem i do místní hospody. Tam jsem vyslechla nemístné žerty typu, že ten už je někde na pekáči. Vzhledem k několika nepřizpůsobivým jedincům přebývajícím na okraji vsi to bohužel nebylo tak nepravděpodobné, tak jsem propadla hysterii. Že jsme sem vůbec jezdili, to nevydýchám. V tom telefon, pes je na světě. Pokorně se vrátil z výletu, evidentně věděl, že přestřelil, protože jeho plíživý krok svědčil o vědomí viny. Nicméně radost z jeho návratu byla taková, že ani trest nenásledoval. Zůstala jen záhada, jak se dostal ven? Všichni tvrdí, že dveře mu nikdo neotevřel. Že by sám? Během dnešní dopolední vycházky jsem objevila, že vedle je hárající fenka. Zachariáš mě tam totiž neomylně vlekl, patrně si tady tedy večer pěkně užil. Nakonec ještě budeme platit alimenty:-)Příroda je mocná, ale že by si sám dokázal odemknout dveře i branku, dost pochybuji. Jsem zvědavá, jestli se někdo přizná. Zatím to zůstává záhadou, naštěstí s dobrým koncem. A to jaro dneska už fakt bylo ve vzduchu cítit. Za odměnu jsem si večer dala Ztracený symbol. Dnes začínám, tak jsem zvědavá, co ten nový trhák Dana Browna přinese? A o půlnoci jede Sáblíková, že by další zlato? No, k půlnoci se asi pročtu, tak jsem zvědavá:-)

To se může stát jenom mně

    „Tak to se může stát jen tobě,“ dozvídám se občas s despektem, když konstatuji nějaký „fatální“ neúspěch, například v kuchyni. Vypadá to, jako by nikde jinde nikdy nikdo nespálil večeři nebo nerozvařil rýži nebo těstoviny. Někdy se mi to stane, většinou, když myslím na milion jiných věcí a kuchyň je až na posledním místě. Muži ovšem mají jiné uvažování a jídlo zabírá jednu z prvních příček na jejich žebříčku hodnot. Ne, že bych to nechápala. Také nemám ráda nepovedené jídlo, ale mám za to, že se to může stát každému. Nejde ovšem jenom o kuchařské epizodky. Například, když si stěžuji na problém s parkováním, také se dozvím, že se to stává jen mně. Normální člověk přeci zaparkuje vždycky a všude. Moje nejistota za volantem se jako hromosvod přímo nabízí. Já sice vím, že zaparkovat v Praze je velké umění, ovšem moji argumentaci znevýhodňuje fakt, že já k dokonalému ustájení vozu potřebuji prostor velikosti fotbalového hřiště a ten se v našem okolí k mání nevyskytuje. Pravda, je tu letenský stadion, ale ten je bohužel určen k jiným účelům. Někdy mívám podezření, že si podobné situace sama přivolávám. Silou negativní myšlenky. Bojím se něčeho a ono se to stane. I když možná mi také chybí schopnost hledat vinu u druhých, kteroužto bývá obdařena většina mužů.(podotýkám většina, čímž nemyslím všichni, abych ty vzácné výjimky neurazila). Oni nemohou za nic, chyba je vždy na druhé straně hřiště. Když například můj kolega ztratil na školním výletě dvě děti (zase se našly, nedošlo k žádné tragédii), dospěl k názoru, že jemu by se to normálně nestalo. Může za to jeho dcera. Dcera s ním na výletě sice nebyla, ale v době inkriminovaného výletu odjela na návštěvu k rodičům jejího nastávajícího, kterého kolega bytostně nesnášel. Musel tedy myslet na to, co se děje doma a nesoustředil se na děti. On tedy vlastně za nic nemůže. Nechci domýšlet, co by říkal v případě nějaké nehody. Zažila jsem i člověka, který ztratil peněženku i se všemi doklady, a protože jemu by se to stát nemohlo, viníkem byla tchýně. Sice žila na druhém konci republiky, ale telefonát s ní ho tak rozhodil, že díky tomu za dva dny vytrousil šrajtofli z kapsy kabátu. O tom, že mu ji mohl někdo ukradnout, vůbec neuvažoval. To by se jemu stát nemohlo, protože toho by si určitě všimnul. Vědět, že mně se tohle stát nemůže, je bezesporu povznášející vědomí. Nevím, čím to je, ale u nás doma jsem to já, ke komu směřuje výtka, že se to může stát jenom mně. Představa, že by za něco mohl i někdo jiný, je pro mé okolí krajně rozčilující. Kdo by se pak stal oním pověstným hromosvodem? Někdy si skutečně za toto svoje výsadní postavení mohu sama. Jako onehdá, když jsem si při hodině překřížila ruce za zády a náramkem jsem si zahákla ruce o sebe (přesněji náramek se provlekl za svetr a já zůstala v pozici zločince s rukama spoutanými za zády). Musela jsem potupně žádat o osvobození, během něhož náramek nevydržel a přetrhl se. Kromě ostudy jsem ještě musela vysolit peníze za opravu. Výtku, že to se tedy skutečně může stát jen mně, jsem tentokrát přešla s pokorným mlčením. Nechtěla bych rozepisovat, co ještě bizardního se může stát jenom mně, protože se bojím, abych si to nepřivolala. Apropos, přivolávat umím samé hlouposti. Kdybych se sebevíc snažila, přivolat myšlenkou něco pěkného se mi nedaří. O blbost ledva zavadím, už je tady. Funguje to tak trochu jako předpověď trapasů, jen si to vždycky uvědomím zpětně, takže předcházet jím se mi nedaří. Těžko říct, zda se z toho dá vyvodit něco pozitivního. Myslím, že za určitých podmínek asi ano. Podle mých zkušeností to totiž vaše okolí nesmírně uklidní, když ví, že jim by se to stát nemohlo, neb to se prostě může stát jenom mně.

Šaty na bál

  Dnešní pátek je zajímavý nejen z hlediska konce pracovního týdne, ale i proto, že finišují naše přípravy na maturitní ples. Už za týden. A to musím stihnout finální úpravy exteriéru, což bude zcela jistě fuška. Jsem na tom podobně jako Helena Růžičková, která vyprávěla, jak ráno koukne do zrcadla a praví: „Neznám tě, ale umyju tě.“ Nu, a já k tomu musím ještě nabarvit odrůstající vlasy, vytvořit iluzi upravených nehtů, rozmasírovat vrásky a provést vůbec celou generální údržbu. Ovšem bod číslo jedna je nutnost pohlédnout se po nějaké garderobně. Na maturitní plesy už řadu let střídám dvoje šaty, z čehož mě celkem neomylně usvědčují maturitní fotografie odcházejících ročníků. A zatímco moji bývalí maturanti pozvolna mění své životy, zakládají rodiny a mění se v dospělé jedince, moje plesová výbava se nemění. Letos jsem usoudila, že by už asi bylo trapné vyrazit plesat ve stejných šatech, zvlášť když jde o moji třídu a měla jsem ty šaty před osmi lety, když byli imatrikulováni. To už by asi hraničilo s nevkusem. Dnes jsem tedy vyrazila na strastiplnou nákupní trasu, na jejímž konci měly být nové šaty, které budou dostatečně reprezentativní a zároveň alespoň trochu tolerantní k mé postavě. Neomylně jsem zamířila do svého oblíbeného butiku na Milady Horákové. Dámy obhospodařující zdejší obchod už mě znají a tak tuší, co moje nekonfekční figura vyžaduje. I tak to bylo dost obtížné. Nevím, jestli máte stejnou zkušenost jako já, ale mám dojem, že zrcadlo v prodejnách tohoto typu prostě rozšiřuje. Doma si tak široká nepřipadám, jako když si zkouším nějaké těsné šaty v těsné kabince. Proto se také vždycky vracím z nákupu šatů tak vystresovaná. Po šichtě hodné fárajícího horníka jsem se vrátila domů se společenskými šaty v ceně, která radikálně překročila můj plánovaný rozpočet. Ovšem musím přiznat, že jsem si přikoupila ještě i plavky a to s jediným cílem: vyrazit do bazénu, aby příští nakupování nebylo tak stresující. Jenže to bych asi musela denně přeplavat kanál La Manche sem a tam. Ovšem naivitě se meze nekladou a tak mám doma vedle šatů i nové plavky. Alespoň mi v té nekonečné zimě trochu evokují léto. Jak je vidět, pro změnu ročního období a příchod jara jsem schopna udělat cokoli:-)

Líp už bylo

  Dlouho jsem to tušila, ale s léty je to čím dál jistější - zloba je vlastnost s velmi tuhým kořínkem. Dosvědčují to situace, které potvrzují, že dneska dokážou lidé zneužít kde co. Není žádný důvod malovat si svět na růžovo.
    Podívejme se třeba na některé konkrétní situace. Kdo zná komunitu bloggerů, která vznikla za určitým účelem, určitě by nevěřil, že dokáže někomu vadit. Jeden by si myslel, že když mě ti lidé nezajímají, nebudu je číst. Je to stejně snadná pomoc, jako když se mi nelíbí film v televizi, tak jednoduše přepnu, nebo v lepším případě vypnu, a skončím u oblíbené knihy. Přesně tak bych to viděla já a také to tak praktikuji. Přitom zřejmě nejde o žádnou moji vadu charakteru, prostě si vybírám, co chci vidět a co ne. Lidi kolem sebe nenutím, aby mě v mojí aktivitě následovali. Když je to baví, ať se klidně dívají. Podle reakcí na některých blozích, které čtu ráda, se zájmem a s respektem k autorově osobě i soukromí, to tak není vždycky a už vůbec to není pravidlo.
   Toto poznání mě, musím říct, trochu vykolejilo. Možná i proto, že nebylo jediné. O respektu, ale i o slušnosti vůbec.
  U nás v zemi se vždycky hodně polemizovalo o tzv. čecháčkovství, pojem malý český člověk je snad
i terminus technicus. Je to sofistikované pojmenování malosti, hašteřivosti, závisti a nedostatku velkorysosti. Celá léta jsem se kojila nadějí, že je to pozůstatek temné minulosti, a že v nové době snad musí přirozenou cestou zaniknout. Nezanikl, ba ještě rozbujel.
  Otázkou zůstává, jak se s tím vším srovnat, aniž by si člověk nezatvrdil duši. Jestliže závistivci a sobci převládají, neznamená to, že nemá cenu se o něco snažit? A jak vůbec vedle takových lidí žít?
Ono se to samozřejmě částečně už řeší, soudě podle toho, že člověk je ve styku se svým okolím čím dál opatrnější. Jak by se už dopředu počítalo, že se vždycky objeví někdo, kdo chce ranit nebo ublížit.
  Takže zbývá už jenom vysvětlit, jak je možné, že celkem normální člověk má najednou potřebu ubližovat, pomlouvat nebo mluvit do věcí, do kterých mu nic není? Znám pár takových lidí, kteří se o posledně jmenované pokoušejí neustále, bez ohledu na projevy sympatií nebo nesympatií.
Jenže do jejich pohnutek nikdo nevidí. Nejhorší na tom je, že je nelze jednoznačně odsoudit, protože mají i dobré vlastnosti, což jistě mnohé docela zmate.

Na druhou stranu si říkám, že oni mají jistě svoje důvody. Společnost je podle mého v současnosti poměrně prohnilá, protože i ryba páchne od hlavy, tak kde hledat podklady pro nějaká pravidla, slušnosti či nedej bože morálku? A kdo to nemá v sobě, bez silného vedení je prostě ztracen. Neznalost starých přísloví, z nichž mlčeti zlato je snad nejvýstižnější, pak vede k potřebě všechno verbalizovat bez ohledu na druhé. A pak je jediné řešení vypnout televizi, zamknout blog či stáhnout se do ústraní. Jinou cestu nevidím. Kdyby měl být člověk vystaven ataku hlupáků ještě i v soukromí, kam by to vedlo? Ale vyhnout se jim, to je fuška. Skoro se mi chce říct, že je to Odnikud nikam:-)

Sherlock Holmes

Dnešek je pro mě zvláštní datum. Před lety mi právě sedmnáctého února zemřela teta Jaruška. Bylo ji 41 let. Zemřela na embolii. Nikdo to nečekal. Já byla dítě. Přesto si tu sobotu dokonale pamatuji. Teta byla v nemocnici. V neděli byl návštěvní den. Tenkrát se na návštěvy chodilo jen ve středu a v neděli, od tří do pěti. Já měla konečně povoleno tetu v nemocnici navštívit. Těšila jsem se. Blbli jsme s našima v obýváku. V tom zvonek. Soused. Nebyly telefony, z nemocnice volali na naši veřejnou telefonní stanici. Teta zemřela. Pamatuji si, jak jsem to nemohla pochopit. Vždyť jsem s ní ještě v úterý mluvila. A dneska už není? Nechápu to do dneška. Obzvlášť v souvislosti s tím jejím věkem. Bylo jí tak málo. Klidně mohla ještě dneska žít. To je osud. Ale sedmnáctý únor má pro mě dodnes zvláštní atmosféru. Přemýšlela jsem o tom i v souvislosti s nedávným  zamyšlením Markéty, někdy je něco prostě neuchopitelné.

      Dnes ovšem bylo nutno i pracovat. S dětmi nacvičujeme divadelní představení o Sherlocku Holmesovi, které budeme v červnu hrát v divadle Jiskra. Ne, že bychom to obšlehli z Holywoodu, to spíš naopak, oni přicházejí se svým trhákem až po nás.:-) Zřejmě ale máme trochu smůlu, tolik lidí na premiéře zcela jistě mít nebudeme. Dnes jsme si potřebovali zkusit jevištní pohyb. Vstříc nám vyšla ZŠ Na Slovance, kde sice mají nerudného školníka, ale také jeviště, které jsme potřebovali pro naši zkoušku. Zkoušeli jsme s laskavým svolením paní ředitelky od dvou do půl páté. A byl to hezký kulturní zážitek. I když také tak trochu chápu, proč ti režiséři jsou zobrazováni tak emotivně. Někdy je totiž dost náročné, vtisknout divadlu nějakou představu. Ale budiž.:-) Na Sherlocka Holmese vás, co máte Jiskru na dosah, samozřejmě srdečně zvu. Jistě budu časem avizovat podrobněji. Zatím ale musíme ještě hodně cvičit.:-)

Stanislav Motl

   Pan Stanislav Motl je novinář, kterého jistě znáte z „Na vlastní oči“, kde provozoval investigativní novinařinu. Někdy ho také nazývají lovcem nacistů. Je to člověk, kterého si moc vážím a jehož knihy mě hodně baví. V současné době má velmi zajímavý pořad na stanici Český rozhlas 2 – Praha - Stopy, fakta, tajemství, vždy v sobotu po obědě. Hned po Tobogánu. A tento pan Motl byl tak laskav, že přijal mé pozvání na Svět knihy. Bude tam můj čestný host. Dnes jsme měli schůzku. Měla jsem před ním ještě lékaře, takže jsem dost chvátala. A v autě se mi seknul bezpečnostní pás. Taková bizardní závada. Prostě se kousnul (autíčko podobně jako já nepatří k nejmladším) a nefungoval. Ani školník nepomohl. Nezbývalo, než porušit dopravní předpisy a jet nepřipoutaná. Samozřejmě, Policie za mnou. Já na mrtvici, z učitelského platu ještě platit pokutu! Naštěstí si mě nevšimli, projeli dál a já, zralá na infarkt, dorazila domů. Do města jsem si už s nefunkčním pásem netroufla. Takže rychle na socku, samozřejmě nejela včas. Ale stíhám, doktor – bez čekání, s diagnózou, o které teprve budu přemýšlet. Teď letím dál. Chvátám. Čeká mě pan Motl. Sešli jsme se v kavárně Slavie. Možná se pletu, ale zdá se mi, že zatímco pro naši generaci má Slávie velké kouzlo jakési nostalgie, těm mladým ta atmosféra už moc neříká. Ostatně, mají teď tolik možností k zajímavému posezení, že je vlastně i chápu. Ta zkušenost je nepřenositelná. Ale pro mě to byl zážitek.
Stanislav Motl na mě čekal u stolečku, kde zjevně celé dopoledne pilně pracoval. Takovou pracovitost asi postrádám, takže také žádný úspěch se v mém psaní nekoná. Na dopolední psaní nemám prostor, ředitelce to jaksi nezapadá do školního rozvrhu:-) A odpoledne jsem většinou tak tuhá, že se v kavárně spíš poflakuji a popíjím, než abych pracovala. A tady je jistě zakopaný pes. Občas se ale poštěstí, že pracuji. Zmíněná situace nastala dnes odpoledne. Ne, že bych něco zásadního vymyslela. Ve skutečnosti vymýšlel pan Motl. Přesněji řečeno, dodával podnětné nápady, je vidět, že je to zkušený praktik. Chytré nápady, rychlé reakce, neotřelé myšlenky a dokonalé využití naplánovaného času. Narýsovali jsme společně osnovu, jak růst spolu s knihou. K vidění na Světu knihy dne 14. května 2010. Takový čaj o páté, protože začínat to bude v 17. hodin. A pan Stanislav Motl jako můj první oficiální host, který má k danému tématu co říci. Těším se na něj. A dnešek, to byl zážitek. Sedíte s dokonalým gentlemanem ve Slávii, občas kouknete na Národní divadlo, jako to dělali ti slavní bardi. A on vypráví, že tady seděl se Svatoplukem Benešem, povídal si s Lídou Baarovou či Adinou Mandlovou (s těmi tedy nebyl ve Slávii). Stejně jako se Svatoplukem Benešem si se mnou dal šampaňské (tady se ukázalo, že všechno zlé je pro něco dobré, neboť s vozem bych pít nemohla). A jeho příběhy z historie dvacátého století byly úžasné, valila jsem oči. Takže Vy, co máte rádi historii v její opravdové podobě a přijdete spolu se mnou růst s knihou na Svět knihy 14. května, se máte na co těšit. Nebyla bych to ani já, kdybych se nepokusila nalákat ho mezi děti. Vyhověl, takže studentíci se mohou těšit na zajímavé vyprávění o holocaustu. Odpoledne uteklo jako voda. Ono ve společnosti gentlemana, který vstane, když vstáváte vy, obleče kabát, podrží dveře a ještě k tomu umí úžasně vyprávět….(řeklo by se samozřejmost, ale když znám realitu, tak vím, že to vůbec, ale vůbec samozřejmost není) čas letí jako bláznivý. A zatímco pan Motl šel do rozhlasu stříhat další vzrušující pořady, já jsem šla spravovat svůj bezpečností pás. Samozřejmě marně, takže zítra servis. Ti budou koukat, s čím vším se tam dá přijet. Ale dnešní setkání s panem Motlem to všechno vyvážilo. Jsem zase o krok blíže Světu knihy.

Masopustní pondělí

„Kde je ta kniha?“ slyším  hlasitou otázku a vzápětí následuje dotaz ohledně mé přítomnosti.
„Ta je na záchodě. Už pěkně dlouho,“ řve někdo pisklavým hlasem odpověď.
 Někdo je samozřejmě kolegyně.
Přemítám, zda je to zlomyslnost či snaha vyhovět.
„Opravdu jsi tam?“ ověřuje se informace lehkým poklepem na dveře.
„Nezbývá, než odhalit místo svého azylu.
Když s kulisou splachující vody opouštím místnůstku, stojí na chodbě zástup dětí, které všechny najednou chtějí jít přesně tam, odkud vycházím.
Uštěpačné narážky mě vedou k pocitu, že jsem udělala něco nepatřičného. Co, to nedokážu chvíli dešifrovat.
Až dobrácká kolegyně mi ironicky sdělí, že jsem prošvihla dozor. Ředitelka mě tady hledala a já nestála na svém místě. Ve škole tragédie z největších.
„A mám se snad po…?“ chce se mi zařvat, ale před dětským zástupem to není zrovna vhodné.
   Najdu hledanou knihu, zodpovím milion stupidních dotazů a jdu do hodiny. S pocitem, že všechno je na …….levačku. To nám to masopustní pondělí pěkně začalo.
 Jenže to, že dnes začíná konec masopustu, v podstatě nikdo neví. Tradice odumírají, zůstávají jen povinnosti. Přitom masopust normálně znamená konec zimy a po tom tady všichni (i přes zlato Sáblíkové:-)) toužebně voláme.
Období masopustu začalo svátkem Tří králů – a vrcholí o masopustním pondělí, tedy dnes. Pak už jen úterý a středa, a začíná předvelikonoční půst! S tím také souvisí pojmenování masopustu neboli karnevalu (z latinského carne = maso a vale = odejít), na Moravě nazývaného fašank,někdy také  voračky. Tolik názvů pro jednu akci:-) V dnešní masopustní pondělí býval bál, kde se tančilo až do rána. Nu, to bych asi zítra v práci uspěla ještě míň než dneska:-) Nicméně, Velikonoce jsou na dohled!
 A na závěr ještě něco opsáno od Wlčice.    Aya ze Štěknova mi zanechala na svém blogu druhé ocenění, což mě moc těší, (děkuji a moc si toho vážím), ale nese to určité povinnosti. A já je pro tentokrát vyřeším tak, že to všechno opíšu od Wlčice. Ve škole bych za opisování dala pětku, ale teď mám po pracovní době, tak si to mohu dovolit. Doufám, že za trest nespadnu do wlčí jámy.:-)
A místo masopustního bálu jdu zírat na olympiádu a čekat na další zlatou. Tentokrát od Bauera:-:-)

Valentýn:-)

   Jestlipak slavíte Valentýna? Vím, v zemi Karla Hynka Máchy a tradice líbání se pod rozkvetlým stromem je těžké se v mrazivém a zasněženém únoru romanticky naladit a zamilovaně tokat v deseti celsiových mrazivých stupních. Ale na druhou stranu, všude je plno návodů, jak se zamilovat (což jde v každou roční dobu), či jak si udržet milovanou osobu, jak uctívat nebo naopak nenávidět Valentýna. Ještě nikde jsem ale nečetla, jak se k Valentýnovi postavit čelem, šmahem ho nezavrhnout a přitom nepodlehnout americké kýčovitosti. Pak se kdekdo okázale diví, že takové květinářství chce na Valentýnovi zbohatnout, a zároveň je v duchu trochu zklamaný, že zrovna on nedostal žádnou valentýnku.
„Nesnáším Valentýna,“ dozvěděla jsem se nedávno doma, takže jsem se za svou nevhodnou amerikanizaci hned zastyděla.
Možná by nemusela být tak trapná mediální masáž. Valentýn by byl jen decentně připomenutý.
Už jsem se začala na ten únorový svátek docela těšit, co také slavit v té nekonečné zimě? Přesněji řečeno, co dělat v dlouhých zimních večerech? Třeba tady se dá hledat prapočátek romantických valentýnských oslav?
Jenže jak poznat, co se hodí právě k Valentýnu? Rozhodla jsem se, že se pokusím vystopovat v českých zvyklostech nějakou zákonitost. Nemůže jí t přeci o žádnou vědu.
Příležitost jsem měla po celou dnešní neděli. V televizi běží romantické filmy, z rádia zní nasládlé melodie. Květinářství byla otevřená a v Bille šly nejvíc na odbyt bonboniéry ve tvaru srdíčka. Zjistit, co je v Česku třeba k vyjádření lásky, mi nedalo mnoho práce. Zahlcena sladkými bonbonky jsem naslouchala prosbě, co že to bude dnes k obědu?
Láska tedy opravdu prochází žaludkem, ačkoliv jsem se nikdy netajila faktem, že nejsem žádná novodobá Magdaléna Dobromila Rettigová? Valentýn nevalentýn, hlavně aby bylo navařeno:-)
   Takže jinak. Valentýn je importovaný svátek, takže ho doma raději moc neslavíme. Což ovšem neznamená, že by neměl být slavnostnější oběd. Tak jako tak je přeci neděle.
Je zřejmé, že postavit se čelem k Valentýnu nebude žádná legrace. Možná to je pravý důvod, proč zatím Valentýna všichni vnímají tak trochu pejorativně. Přitom by stačilo vysvětlit jeho podstatu, protože lidi většinou vnímají jeho americký podtext. Amerikanofilů je v populaci nejspíš poměrně dost, ale nikdo se k tomu nechce postavit přímo. Stejně jako k Valentýnovi.
Lekce „Jak akceptovat Valentýna“, by měla být vysvětlena spolu s novým daňovým přiznáním, protože obé má nesporný význam pro náš zdravý duševní život.
   Osobně mám dokonce pocit, že obecně je někdy tak trochu póza, pohrdat Valentýnem. Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že Valentýn může být milým zpestřením dlouhé zimy. A že každého z nás nějaká ta valentýnka určitě potěší. Někdy člověk zapomene na obyčejný svátek, a protějšek je zákonitě zklamaný. Rezignovaně krčí rameny a ve tváři se mu usadí výraz, jako že daný svátek je přežitý kýč.
Z toho by ovšem plynulo, že klíčovou roli v dilematu slavit či neslavit může hrát intenzita respektive neintenzita vztahu.
Možná jsou naši blízcí nakonec radši, když Valentýnem okázale pohrdáme, než když na ně zapomeneme. Ale to už asi nemluvím jen o Valentýnu.
Posílám tedy valentýnku všem lidem, které mám ráda. Včetně mojí maminky, která mi dnes poslala valentýnskou sms, protože prý jde s dobou a chce být in:-)
   Když jsem šla dneska z nákupu, potkala jsem stařičkou paní se starým jezevčíkem. Jelikož jsem na psy ujetá, tak jsem se samozřejmě zastavila. Psík byl milý a přítulný (to Zachariáš by mě jako cizinku dávno zakousl:-)), a paní se dala do řeči. Pejska má z popelnice. V Chabrech ho prý nějaká rádoby chovatelka vyhodila do popelnice, odkud ho zachránila zvídavá pošťačka. A donesla jí ho až na Letnou. Babička má parťáka a pejsek krásný domov. To je přeci také láska a valentýnský příběh jako vyšitý:-)
Slavme Valentýna:-)
Jinak by byl život jen Odnikud nikam:-)

Olympiáda

   I jako totální antisportovec (a člověk, který nenávidí fotbal - tedy vrcholový fotbal) se těším na olympiádu. Dneska začala. Vlastně asi včera, ale díky časovému posunu dnes. Je v Kanadě, zemi, po které toužím a kam se, doufám, někdy v životě podívám. Je to takový můj dosud nesplněný sen. A jelikož jsem ve věku, kdy si člověk má začít plnit své sny, tak snad mohu doufat:-). 

Ale teď se budu alespoň kochat v televizi. Je to drobet šmrnclé historií. Kalokagathie - to učím už v primě, stejně jako příběh her jako takových. Tehdy závodili jen muži a ještě ke všemu nazí. Dostali vavřínový věnec a postavili jim sochu. Když se sportovalo, neválčilo se. 

To všechno je dneska jinak. Hry jsou genderově vyvážené, sportovci jsou oblečení (na zimních hrách to ani jinak nejde:-) - a pokud ano, viz můj ilustrační obrázek vypůjčený z divadelní hry, nemusí jít vždy o estetický zážitek, jak bylo olympijským cílem:-) /

          a zcela jistě se mnohde válčí.
Je to hodně o penězích, dopingu a o reklamě, tedy v podstatě žádná kalokagathie. I tak se na to ráda dívám. 

Nejsem fanoušek, i když třeba Šárce Záhrobské bych medaili přála. Baví mě to hemžení, ráda se dívám na lyžování, sleduji i sáňky a vůbec nechápu boby (a po té úvodní nečekané tragédii, kdy se zabil mladý závodník teprve ne), a už vůbec nechápu skeleton, který mi volně asociuje sebevraždu. Ovšem když to někdo umí, je to asi brnkačka.
Hlavně je to ale v Kanadě, tak sleduji, zda zahlédnu kousek jejich nádherné přírody. Četla jsem si článek o Vancouveru, kde prý je možné potkat medvěda přímo ve městě. Tak o to bych asi nestála, ale Kanaďané jsou zvyklí. Jsem zvědavá, jak si na to zvyknou sportovci. 

A úplně nejlepší by bylo, kdyby se obrátilo to počasí, tam ať se přesunou naše mrazy a sem by konečně mohlo zavítat jaro. 

Uvidíme, co nám olympijský únor přinese:-)

Had versus potkan

Kolegyně má doma hada. Ne snad, že by si obrazně hřála hada na prsou, ale doopravdy vlastní živého hada jako domácího mazlíčka. Nemusí ho venčit jako my pejskaři, což je jistě v současných mrazech dost velká výhoda. Nicméně, v určitých věcech se cítím být velmi neprůbojná a hada bych doma asi nechtěla. Přesto i s tímto typem mazlíčka lze zažít neuvěřitelné věci. Třeba, když se svlíká. Vskutku jsme si osobně mohli sáhnout na svlečenou hadí kůži a pokochat se dvěma centimetry čtverečními něčeho, z čeho VIP osoby mají boty, kabelky a další doplňky. Zároveň nám byla vyvrácena pověra o studenosti hadů, jsou prý velmi heboučcí a na dotyk příjemní. No, nezkusila jsem to. Jak pravím, konzervativního starého psa novým kouskům nenaučíš. Také jsem se pídila po původu rčení, že někoho roztrhnu jako hada. Zjevně je to velice nadsazené, neb kolegyně tvrdí, že její krajtu by neroztrhl snad ani dobře trénovaný olympionik. Rovněž zůstalo prakticky nevyzkoušeno.
Poměrně dramatickou složkou (alespoň pro mě) je hadí krmení. Jak známo, had si pochutnává na myších. Z toho důvodu mě napadá, že pro Gabro moje dnešní psaní bude asi trochu morbidní. I had občas potřebuje mlsek a za tímto účelem jsou mu kupováni potkani. Potkan se vysype do terária a had má posvícení. Nicméně i tady může dojít k zádrhelu. Není to tak dávno, co had potkanem pohrdl. Vesele tam žili několik dní vedle sebe. No, vesele je asi z pohledu nesežraného potkana dost drsný eufemismus. Když ani po týdnu k hostině nedošlo, kolegyně se jala nebohého potkana vyndávat z hadího terária. Zdálo by se, že by se potkánek měl radovat, ovšem vyprávějte to vystresovanému hlodavci. Ten reagoval úplně jinak, než by se dalo očekávat. V pudu sebezáchovy na kolegyni zaútočil. Nicméně ona je ze školství vytrénovaná na podobné zákeřné útoky a tak se bojovnému myšákovi ubránila. On se tím ovšem odsoudil k dalšímu pobytu v hadím prostoru. Teprve když vyčerpáním usnul, byl lapen do přepravky. Jenže co teď s ním v panelákovém bytě? Had zjevně nemá zájem a sdílet byt s agresivním potkanem není to pravé ořechové, i když Gabro se mnou asi nesouhlasí:-). Kolegyně ovšem bydlí na okraji města, tak se ve večerních hodinách vypravila s přepravkou do příměstské přírody, kde byl potkan vypuštěn. Dostal tedy svobodu, jistě draze vykoupenou. Ale asi to je stejné, jako s pouštěním vánočních kaprů do Vltavy (a to ještě nebyla Vltava tak prosolená jako teď, když se tam odváží sníh z centra). Ale šanci dostal:-) Had od té doby dostává jen malé myšky,které slupne jako malinu. Nepíši to tady z nějaké svojí skryté krvelačnosti vůči hlodavcům. Spíš mi to přišlo jako veselá historka, která si prostě říká o zveřejnění. Jen jako prosté konstatování, že s domácími mazlíčky je prostě veselo, což může potvrdit jistě každý druhý majitel nějakého mazlíka (stále mluvím o zvířatech:-))Takže hezký valentýnský víkend.

Poděkování a ocenění:-)

Od Katky s Nancy jsem dnes (vlastně už včera:-) dostala ocenění mého blogu. Moc mě to těší :-), vážím si toho a jsem tím velmi překvapená. Takové blogařské ambice jsem nikdy neměla.:-) Tímto tedy Katce moc děkuji  a zároveň se pokusím splnit podmínky,což je ovšem pro mě úplně stejně těžké jako pro Gabro, která to tak hezky napsala. Ráda totiž chodím tam, kde už bylo oceněno. Katka to prostě vyjádřila pregnantně. Takže mám ráda Wlčici, Andy, Gabro, Ayu, Marcelu, Mišku... tedy již oceněné. Jdu tedy dál a zde vypisuji svých pět dalších oblíbených blogů. Aby nebylo ve vlčím doupěti ocenění jen jedno, já ještě vybírám Wlka,
pak moc ráda nakukuji k Almerce,
těší mě číst Laďku a Pavla,
zaujalo mě glosování u Lucky
a také ozaj rada čítám po slovensky u Slůňat:-) .
( Pravidla tohoto oceněni : Zanechte jméno a odkaz na toho, kdo Vam dal toto oceněni na svém blogu. Pak nominujte 5 blogů, o kterých si myslíte, ze jsou úžasné)
Tak, to je pět mých oceněných  blogů,:
Vlk, Almerka, Laďka a Pavel, Lucka, Krista,.... ikdyž nakouknu moc ráda i jinam. Vůbec jsem netušila,co všechno blogování přinese a to jsem původně jen chtěla prezentovat svoji knihu. Takže tímto děkuji Katce a všem blogujícím za zajímavé a poutavé čtení, za dramatické i hezké situace, prostě za to virtuální sdílení. A přeji Vám, ať Vás i nadále blogování baví, ať ho nenarušují nezdární prudiči,což se také stává, prostě ať to pokračuje v nastalém trendu. A k tomu přeji úplně všem milým blogerům krásný víkend.

Vražda Otýlie Vranské

  Otýlie Vranská byla kdysi ve třicátých letech brutálně zavražděna a její tělo se našlo ve dvou kufrech. Na rozdíl od vraha, který se nenašel dodnes. Oba kufry jsou v expozici Muzea Policie, kam jsem dnes vzala děti. Nešli jsme pátrat po záhadných vraždících monstrech, ale vyrazili jsme sem za účelem dopravní a protidrogové výchovy. A také trochu proto, aby pražské děti věděly, že v Praze není jen Národní muzeum a Národní divadlo, což mnohé zjevně překvapilo. Muzeum Policie je nedaleko Karlova náměstí v celkem útulném areálu  augustiniánského kostela. Lidé jsou zde příjemní a stálá výstava mapuje historii české Policie od samých jejích četnických počátků až do dnešní dramatické současnosti včetně sudů ze Žďákovského mostu. Několik vražedných rekvizit vskutku budí hrůzu, takže o nudné prohlídce muzea nemůže být ani řeči. Ale jak jsem již avizovala, náš cíl byl jinde, tudíž jsme se pohodlně usadili v promítacím sále, kde jsme diskutovali nad dopravními pravidly. Nu, prospěšné to bylo i pro mě, neb jsem evidentně mnohé už úspěšně zapomněla. Poté jsme se probrodili hlubokým sněhem zpátky k metru a výlet za hranice všedních dnů byl za námi. Pravda, chvíli jsme ještě udiveně pozorovali mladíka, který stál uprostřed chodníku na jedné noze. Asi deset minut. Poté se sebral a odešel. Bláznivé figurky se tedy nevyskytují jen na Letné. Nebo možná už ta zima leze lidem na mozek. Mně tedy určitě.
Kdyby ovšem měl někdo v mrazivém počasí chuť na detektivní případy podle skutečných událostí, které jsou zachyceny v policejním muzeu, mohu jen doporučit knihy Viktorína Šulce. :-)

Kuželky

  Zdá se, že se kuželky opravdu stanou mým pravidelně provozovaným sportem. Dnes byl  opět bowling, pro změnu  v hotelu Duo. Duo je na Proseku, taková stavba v duchu socialistického realismu, ale sportovní vyžití tady tedy prosečané mají. Lze zajít do bazénu, na squash, do posilovny i si jen tak zacvičit. No, a pak je tu již zmiňovaná bowlingová dráha. Oproti Radavě na Letné je i výrazně levnější. Sešlo se nás tady sedm koulejících učitelek. Ředitelka není doma, tedy ve škole, a tak myši mají pré. Respektive není schůze a tak se můžeme sportovně vyžít. Zatímco naše porady jsou plácání prázdné slámy, tak bowling byl smysluplně využitý čas. Bylo to příjemné zpestření. Trochu si představuji studenty, jak by se bavili, kdyby nás pozorovali: „ Á právě vrhla češtinářka:-), chystá se matikářka, no nějak to nevypočítala, angličtinářka si právě zlomila nehet a historička se mění v hysteričku:-)….“
No, asi by se pobavili, ale to jsme se bavily i my. Duo bylo fajn. Po skončení jsem šla (lépe řečeno opatrně prokluzovala) s kolegyní po zledovatělém chodníku, když tu se k nám přiblížilo bílé auto. Nevyskočil lepý mladík, jak jsme si namlouvaly, alebrž okénko stáhl vetchý dědeček a jal se na nás mluvit: „Děvčata (cha, cha, děvče v mém věku)…. „děvčata, támhle leží hůlka, zapomněl jsem ji na střeše a ona mi spadla. Můžete mi ji přinést?!!“
Trochu mi poklesla čelist. Jednak kvůli tomu oslovení, a jednak kvůli té situaci. Ta hůl tam fakt ležela. A tak jsme se s kolegyní vrhly do proudu prosecké rychlostní silnice, abychom zapomětlivému staříkovi poskytly žádanou pomoc. Hůl kupodivu nikdo nepřejel, nás také ne a dědeček nám roztřeseným hlasem dojatě děkoval. Na závěr jsme mu musely připomenout, aby si zachráněnou hůl sundal z té střechy, kam si ji znovu odložil, aby nám radostně potřásl rukou. Odjel a z kapoty nic netrousil. Nu, do dnes jsem si myslela, že komik za volantem jsem jen já. Jak je vidno, nejsem sama.

V restauraci

   Čas od času našinec zatouží po posezení v útulném restaurantu. Buď jde posedět s přáteli, nebo se jde jenom najíst, i když nejlepší je, když si člověk uvaří sám. Alespoň víc, co jí. Jenže ne vždycky se chce. Anebo nastanou slavnostní okamžiky, které člověk chce zpečetit dobrým obědem v restauraci. Jistě všichni známe bonmot, že jídlo, které nemusíme vařit, chutná nejlépe. Ať je jakékoliv. A tak vyrážíme do restaurace. Pokud si nevybereme knajpu čtvrté cenové skupiny, dala by se určitá kultura očekávat. Jenže mnozí z vlastní zkušenosti ví, jak šeredně může načančané prostředí mýlit.
  Mnohdy (většinou) si při dobrém obědě chcete i popovídat. Jenže to právě můžete narazit. A často narazíte. Hlasitá reprodukovaná hudba vám totiž podobnou aktivitu zaručeně znemožní. Klábosit můžete doma, tady jste od toho, abyste se najedli, napili, zaplatili (i s dýškem), a vypadli!! Někde vám podobný zážitek připraví i hudba živá, to v dražších restaurantech. Při určité dávce otrlosti můžete samozřejmě vést nějakou diskusi, ale je zcela jisté, že se neuslyšíte. Když pochopíte, že ani intervence u číšníka nepomůže, je na čase začít hledat nový lokál. V poslední době mě podobná hudební intermezza přepadají častěji, než bych čekala. A to nemluvím o hlučných hostech, protože při troše sebekritiky vím, že když se sejdeme třeba s lidmi z gymplu, tak tedy potichu vskutku nejsme:-) Ale když se ani při tomto druhu halekání neslyšíme přes dunící reprodukovanou hudbu, je něco špatně. Když pak vrazím špunty do uší, neslyším  zase vlastního slova. Začarovaný kruh. A přitom by stačilo tak málo. Otočit volume do protisměru. Musí být ovšem dobrá vůle. A ta velmi často chybí. Takže radši jíme doma. Dnes odpoledne nás  hlasitá muzika vyštípala z kubistické kavárny v Domě U Černé Matky Boží. Asi díky mrazu postrádám svoji obvyklou chuť si svá práva vyhádat (navíc se mi to tam stalo poprvé, o to víc mě to šokovalo). Původně jsem chtěla tento kubistický skvost vřele doporučit, ale po této zkušenosti nevím.? I když, právo jedné chyby by měl mít každý. Takže pokud je tam ticho, je to skvělá kavárna.:-)

Nechce se mi...

   Jakási ambiciózní novinářka prý přišla na redakční radu s názorem, že když dítě nechce chodit do školy, mělo by se jeho rozhodnutí respektovat a dítěti umožnit jeho přání splnit.
   No, něco na tom je. Jenom nevím, jak by to mělo vypadat prakticky? Odhlásit dítě z povinné základní docházky? Nebo ho začít vyučovat doma? Předpokládám, že pro naplnění litery zákona by došlo na druhou možnost. Je to takové intimnější a taky levnější, což je zjevné zejména v penězích ušetřených za oblečení a dopravu do školy. Na druhou stranu sebevědomí matky (i otce) může být značně nabourané, když náhle zjistí, že nejen chemie už je pro ně dávno španělskou vesnicí.
Dále bude třeba vyřešit otázku, co s matematikou a co s chováním. Bude stačit moje znalost zlomků a procent, nebo mám najmout člověka povolanějšího? Míním si totiž zachovat zdravou nervovou soustavu. A může ten můj nezbeda na mě být drzý a odmlouvat mi i v okamžiku, kdy mu zrovna zaníceně vykládám obojživelníky, i když od nich odbíhám k vaření?
Domácí vzdělávání má sice plno pozitivních stránek, ale i taky jednu nespornou nevýhodu. Nemůžete vyhrožovat tím, že si pozvete rodiče:-)
  Podle mého názoru by stejně bylo nejlepší, kdyby děti nechodily do školy vůbec. Aby jim byl přístup ke vzdělání zamezen. Zakázané ovoce totiž chutná nejlépe. Najednou by se sami začali pídit po historických událostech nebo po současné literatuře. Jenže jako to zařídit technicky? Těžko říci. Když jim to pořád servírujeme přímo pod nos, logicky je to vůbec nebaví.
  Přitom dětí neochotných chodit do školy je jistě víc než dost. Jedna osvícená matka mi před časem vyprávěla, že dává děti do školy, kde si celý den jenom hrají. Občas si lehnou, poslouchají hudbu a sem tam si něco přečtou. Ona sama vkládá velkou naději do jejich vlastní kreativity. Rozumím tomu tak, že doufá v něco jako zázrak čili věc zhola nemožnou. No, učili byste se v dětství, kdybyste nemuseli? Vymluvit jí podobný nesmysl přitom není vůbec možné.
Nelze ovšem vyloučit, že časem sama svoji chybu objeví. Děti rostou a většinou vždycky nakonec přijdou na to, že v životě se holt něco musí. Možná začnou studovat na stará kolena, což je mnohem, ale mnohem náročnější:-) Otázka je, komu budou nastalou situaci dávat za vinu. Byla bych rozhodně spíš pro rodiče než pro drsné sebezpytování, i když na první pohled by se mohlo zdát, že za všechno si můžou sami.
Předpokládám, že zpočátku půjde o nenáročné rekvalifikační kurzy, které bude vyžadovat potencionální zaměstnavatel, ze kterých se postupným osvícením a následným prozřením dopracují až k dálkovému studiu nějaké školy.
Trošku potíž bude asi se studentskými úlevami. Těžko uplatňovat slevu v knihovně ve věku třiceti let.:-)
Možná se někteří budou se svým pozdním studiem trochu trápit, ale s tím se musí počítat.
Ohýbej stromek, dokud je mladý. A pokud rodiče až příliš ustupují rozmarům svých dětí, což je momentální módní trend, dá se očekávat, že kdo seje vítr, sklidí bouři. Sakra, to už tady bylo, ale v jiném kontextu. Nu, historie se přeci opakuje.
  Tohle povídání mě napadlo v souvislosti s dnešní účastí dětí ve škole. Část dětí je na horách a zbytek si zjevně udělal volno také. Ne, že bych si stěžovala, v podstatě to i pro mě znamená volnější režim. Jen mě tak napadá, jestli má cenu připravovat speciální program (a že to nějaký čas zabralo). Když vyhlásíme volno, bude problém, v kostce shrnutý do věty, „zase mají volno“. Jiné to je, když se jim docela prostě nechce. Že musí, jim zní nějak disharmonicky. Mě se tedy taky nechce do práce, ale…no, to je začarovaný kruh. Takové Odnikud nikam.

Zabiják

  Ač se v neděli často pokouším tady psát o knížkách, dnes nebude řeč o Zolovi a jeho slavném románu Zabiják. Blog bude docela prozaicky o mém malém rozmazleném trpasličím jezevčíkovi Zachariášovi. Zachariáš je mazlíček, který si je svého privilegovaného postavení velmi dobře vědom. Z jara už mu bude osm let, ale dovádět někdy umí jako rozpustilé štěně. Když jsem si ho kdysi kupovala, šlo o rozhodnutí zcela nepřipravené a nepodložené ani minimální znalostí o jezevčících. Pořizovala jsem si pokojového psa, který bude polehávat na gauči, zatímco já si budu číst. Případně mě bude doprovázet do práce jako roztomilá pokojová dekorace. Znalci psů již dávno vědí, že nic takového jezevčík nenabízí. A Zachariáš navíc patří k těm, kvůli kterým má jezevčík pověst tvrdohlavého a arogantního psa. Už od malinka šel neohroženě do soubojů s mnohem většími psy, z mých rozkazů (občas přerůstajících do hysterické fistule) si nikdy nic nedělal. Po průšvihu vykulil svá hnědá očka a většinou bylo vše odpuštěno. Někdy mívám pocit, že jak stárne, tak se zklidňuje, což mi dnes samozřejmě radikálně vyvrátil. Vyrazili jsme na víkend na venkov. Odpočinout si od letenského hluku a stresu prosakujícího stropu. Zatímco v Praze Zachariáš teď moc procházkám neholduje, agresivní sůl zjevně nedělá jeho indulonou udržovaným tlapičkám dobře, tak na venkově řádil ve sněhu jak drak. Dnešní mrazivé ráno nás tedy vytáhlo na procházku. Jak jsem již avizovala, drobet ho rozmazluji, tak jsem mu chtěla dopřát volný pohyb bez vodítka. Radoval se a bláznil jako štěně. Už jsme se blížili k závěru ranního chladivého pochodu, když Zachariáš zmerčil jakýsi pohyb. Lovecké pudy se probudily a pes zaútočil. Než jsem stačila rozhýbat své pozadí, už stál vítězoslavně nad svou kořistí. Zajíc, vyjekla jsem. A byl mrtvý. Lítostivě jsem hleděla na zabité zvířátko, zatímco Zachariáš zjevně očekával pochvalu. Když odezněl první šok, došlo mi, že nehledím na zajíce, ale na králíka. Sousedova. V tom rozrušení byly moje rozeznávací schopnosti minimalizovány. Králík. Co teď? Téměř krokem se blížím k vedlejší zahradě, kde už probíhá pravidelný ranní úklid. Je neděle, mírumilovný den. Soused by měl být vstřícně naladěn, ale pro jistotu nejistě zvoním u pootevřené branky. Momentálně jsem zralá tak na zhroucení a ne na lamentování nad zmařeným zvířecím životem a mojí neschopností. Nezbývá mi samozřejmě nic jiného, než potupně přiznat vlastní vinu, zaplatit mrtvého králíka a s neustále opakující se omluvou se přesunout do vlastní chaloupky, kde jsem se pokoušela Zachariášovi vysvětlit, že tahle tedy ne. Marně. Králíka mi bylo hodně líto, nemám ráda mrtvá zvířata, ale soused ho snad dokáže využít pro nedělní oběd. Pro ten účel je také chová, jen asi nepočítal, že jeho uprchlíka přineseme zpátky nohama napřed. Nakonec jsem byla ráda, že to nebyl zajíc, neb to by mi mohla myslivecká obec napařit pokutu mnohem větší, ba co hůř, klidně by mi zabijáka Zachariáše zastřelili. Naštěstí v Praze žádní volně pobíhající králíci nejsou a hlavně, ani Zachariáš tam neběhá na volno. Asi mu to bude muset být upřeno i na vsi. Zbytek neděle žádná další dramata nepřinesl. Spořádaně jsme se vrátili do letenského útulku a večer zbývá čas i na knížku. Jen volím oddychové téma, Zabijáka bych dnes neskousla. Ale zase jsem pochopila, že i zabijáka můžeme mít rádi:-)

Přiklepnuto

Svět knihy se tímto týdnem stává realitou na horizontu napjatého očekávání. Pan nakladatel potvrdil, že akce je přiklepnuta a tudíž 14. května v pátek mezi pátou a šestou porostu spolu s knihou. Na Výstavišti  během Světu knihy. Akce je určena nejen pro mladé publikum, i když to bylo mělo být majoritní. Otázkou dne je, aby přišel vůbec někdo. Dneškem tedy začíná moje reklamní  kampaň:-) A obracím se na Vás s prosbou. Napadá Vás nějaký host, který by byl pro děti takovým lákadlem, že by přišly? A při té příležitosti by se dozvěděly také něco o knížkách:-) Takový podprahový efekt. Nebo jak by měla taková akce vypadat, abyste sbalili děti a vyrazili na akci Rosteme s knihou? Možná je to troufalé takhle z Vás tahat rozumy, ale myslím si, že kdo bude chtít, tak se podělí, kde ne, tak to snad jako nátlak vnímat nebude.:-)Ale sobota je den jako stvořený k přemítání a já se ráda od Vás nechám inspirovat. Zvlášť, když vím, kdo mi sem chodí (tedy myslím, že vím:-) a Vaše postřehy a nápady jsou pro mě hodně cenné a poučné.

Takže předem děkuji a přeji hezkou sobotu. Zdá se, že nás večer opět sevřou tuhé mrazy, tak dobrá kniha jistě přijde k duhu.

Noc na Karlštejně

  Jako holka jsem milovala Pavlu Břínkovou. S holkama z gymplu jsme nevynechaly jedno její představení v Karlínském divadle. Dodnes na ty studentské výpravy za kulturou rády vzpomínáme. Pak nám Pavla zmizela ze scény i z očí a až minulý pátek jsem celkem překvapeně sledovala ve Třinácté komnatě její dramatický osobní život. No, a jelikož život se točí v kruzích, dnes jsem se zase po letech ocitla v Karlínském divadle. Paní Břínková sice nehrála, ale Noc na Karlštejně mě i tak vrhla zpátky do dob bezstarostného mládí, kdy jsme karlínské hlediště okupovali dost pravidelně. Je zvláštní náhoda, že Noc na Karlštejně byla i dnes v televizi. Celý týden jsem tudíž byla reklamou upozorňována, že v pátek je Noc na Karlštejně. Proto jsem na divadlo zapomenout nemohla, ani kdybych chtěla. Samozřejmě jsem nechtěla, na Karlín jsem byla zvědavá. Šla jsem tam poprvé od povodní a nutno konstatovat, že nic nového pod sluncem. Šatna pořád neprakticky řešená, několik nových, takřka vesmírných, dekorací a to je vše. Interiér divadla je v podstatě stejný jako býval, nicméně žádné de ja vue se nekonalo. Mám ráda ten film, některé scény jsem schopna i citovat. Úchvatný Matuška jako král cyperský mě spolehlivě rozechvěje i dneska, a scény s hofmistryní Ofkou zase rozesmějí při sebevětším splínu. Byla jsem tedy právem zvědavá, jak se s tím popasuje divadelní scéna. To jsem ovšem netušila, co mě čeká. Šlo ale spíš o publikum, než o hru. Už před samým začátkem jsem trochu trpěla. Jakýsi, zjevně pracovní kolektiv odkudsi, se radoval, že se zase vidí. Halekali tudíž na sebe přes celé hlediště. Pak vytáhli buráky a jali se komentovat právě proběhlý týden. Samozřejmě náležitě hlasitě. Naštěstí hudba spustila včas. Výkony se od počátku zdály jako laciná napodobenina těch filmových (no laciné, lístek za čtyři sta není zrovna lidová cena, ale výkon takový prostě byl). Chytlavé melodie představení v podstatě zachovalo, jenomže jakmile se na jevišti objevil Petr Štěpánek coby král Karel IV., ozvalo se frenetické:„Hele, Máňo, vidíš? To je Valšík!“ Totéž bylo samozřejmě nutné sdělit i ostatním. Podobné rozumy se objevily i v souvislosti s Kateřinou Brožovou či panem Brzobohatým. Jen Mojmír Maděrič je mátl, nemohli ho dešifrovat a museli tudíž listovat programem. Matuškovy písně tady pěl Bohuš Matuš, který ovšem netušil, co způsobil. Korpulentní rodinka nade mnou se jásavě domnívala, že poznali Matušku: "Ale mámo, to přeci musí být záznam?" „No, nevím, táto, ale zní to úplně stejně jako Matuška!“
  No uznejte, to se nedalo vydržet. Prchli jsme o přestávce a do Karlína už nikdy více. Doma se dal muzikál v klidu dokoukat a moje představy o kulturní úrovni našeho národa zase dostaly radikálně na frak.

Spěchám

Vždycky když někde slyším nebo čtu, jak málo máme času a že se nic nedá stihnout, vzpomenu si na dědu s babičkou. I oni měli den ze dvaceti čtyř hodin. Zatímco dneska je všechno mechanizované potažmo automatizované, za jejich dob se všechno dělalo hezky růčo. Pamatuji si, jak mi vyprávěla o praní na valše, když jsem si zoufala, že naše tatramatka vyžaduje při práci moji spoluúčast.
Nebyli jsme zrovna socialistickou technikou přetékající domácnost, ale přesto jsem měla pocit, že vyprat v neckách a na valše je prostě nemožné. Kdykoli pak babička vyprávěla své další zážitky z rakousko – uherského a prvorepublikového dětství, byla jsem přesvědčena, že si vymýšlí, aby na mě výchovně působila.
Nechtěla mě nikterak deptat, to dnes už vím. Snažila se prostě vysvětlit, že čas se má prostě využít. To vědomí mi dělá trochu starosti. Taky totiž často mívám pocit, že nestíhám, přitom mám tolik prostředků usnadňujících práci.
Například pere za mě pračka, topení je plynové a pěšky jsem do práce nešla snad ani jednou. Přitom mám pořád pocit, že je den kratší a kratší a práce víc a víc.
Také vaření moc nedám. Zatímco ještě moje maminka dokázala prostát půldne u plotny, já sázím víc na polotovary, mrazák a mikrovlnku. Když o tom začnu hlouběji uvažovat, musím se ptát, proč je pořád čas náš úhlavní nepřítel? Jak to, že dřív to stíhali bez techniky a ještě k tomu všemu byli v pohodě? To jsou otázky, na které marně hledám odpověď.
Jenomže čas je jak známo nemilosrdný a tak mu uniknout nelze. A to nemluvím o jeho dokonalém využití. Co bych za to dala umět vytvořit dokonalý časový plán (což o to, to bych snad ještě uměla,
le dodržet ho!). Kdyby zmizely ty prostoje, kdy po návratu z práce tupě zírám a prosím minimálně o hodinu absolutního ticha.
Napadlo mě onehdy, jestli by člověk neměl na čas víc zapomínat. Vyzkoušela jsem si to.
Pro jistotu o víkendu.
Pobyt na venkově se zdál být v pohodě. Nebyly povinnosti a hodinky zůstaly hluboko v kabelce. Jenže s nedělním večerem bylo všechno zpátky. S větším stresem, že je třeba dohnat zameškané.
A nezbavila jsem se toho otravného pocitu do teď. Jelikož je dnes můj klasický poslední pracovní den, zítra jdu na školení, rozhodla jsem se experiment zopakovat. Kdysi také určitě nebyli všude přesně na čas. Jestli například naše vlaky nejezdí na čas vůbec nikdy, mohu já si občas dovolit malé zpoždění. Třeba proto, že půjdu kus cesty pěšky. Vyčistím si hlavu a zapomenu sledovat zběsile utíkající hodinovou ručičku.
Ještě jsem ale ani nevystrčila nos z domu a už se hrnou pochybnosti. Co když to nestihnu vůbec? A dá se vůbec po těch namrzlých chodnících chodit?
Možná by stačilo jen ráno vstát o něco dřív.
Jenomže je tu jedno nebezpečí. Jakmile jednou začnete vstávat o něco dřív, abyste všechno stihli, už se nevyspíte nikdy. Vždycky se objeví něco, co je ještě potřeba udělat, dohonit, stihnout.
Z toho plyne, že ani ranní ptáče není bez rizika a že stihnout vše nemusí ani noční sova. Tedy pokud se nechá ovládat časem. Tak nevím. Asi si zapěju spolu s Hanou Zagorovou Spěchám, a vše zůstane při starém.

Delete

„Protože jsem rozhodla,“ zdůrazňuje nadřízená, když jí dojdou argumenty, cítí se nejistá nebo zcela prostě nemá pravdu.
Není rozhodně jediná, kdo spoléhá na sílu z pozice moci. Někteří rezignovaně krčí rameny, jiní říkají, že každého určité postavení změní.
Jednou jsem se rozhodla jí oponovat. Když mi sáhodlouze vypočítávala všechny moje reálné i smyšlené nedostatky, napadlo mě pomoci si absurdní silou.
„Protože to tak je,“ pokusila jsem se použít její vlastní zbraně.
Zřejmě to na ni udělalo dojem. Poznala jsem to na výplatní pásce. Dopídit se zdroje radikálního snížení mých nenárokových mzdových složek, vzhledem k omezené ochotě k diskusi, které jsem byla svědkem, nebylo vůbec snadné.
Mně osobně však argumentace silou, provázená tvrdošíjným mlčením a přikládající fatální význam otrávenému protáčení očí, k srdci nepřirostla.
Nechce se mi totiž věřit, že o problému se nemá diskutovat. Že se nemá dát prostor druhé straně či po vzoru starých latiníků pátrat, komu to prospěje?
Dám spíš na smysluplný dialog. Mám s nimi jenom jeden problém. Na můj vkus se příliš mnoho podobá dvěma monologům, asi proto, že naslouchat je velké umění. A tak se stává, že něco sděluji a můj protějšek vypráví o něčem úplně jiném. Klasické já o voze ty o koze. Přitom často může jít o podstatné věci.
Vezměte si třeba osobní problémy. Dlouho váháte, a když nakonec dospějete k odhodlání se svěřit, váš protějšek si zcela nezaujatě řeší třeba poslední nákup. Určitě to bude někde levnější.
Mně se podobné věci stávají jak na běžícím pásu. Prostě asi proto, že poslouchám. Nebo se o to alespoň snažím. Potom na moje problémy už ani nedojde. Popravdě řečeno, někdy mi to moc nevadí, protože nikdy není jisté, co z řečeného půjde bez vašeho vědomí zase někam dál. Někdy ale ano.
Samozřejmě vím, že je to trochu nefér. Jestliže někdo nechce poslouchat, tak ho k pozornosti nepřinutíme. Ale k zamyšlení by to vést mohlo.
Představuji si to tak, že by se určité rozhovory legálně nahrávaly, aby se pak mohl udělat rozbor smyslu vyřčeného. Pravda, ke zvýšení sebevědomí by to jistě nevedlo, spíš naopak. Z tohoto hlediska by bylo lepší, kdyby existovalo jakési univerzální delete. Vyřčené bláboly definitivně zmizí a vydolovat je z harddisku dokážou jen těžce zaplacení odborníci. Ale kdo by si platil za záznam vlastní blbosti, že?
Někteří z deletovaných by si ale mohli stěžovat. Dneska, kdy si po americkém vzoru lze stěžovat na kde co, bych se ani nedivila. A najmout si na to právníka z Plzně, aby to bylo rychlé.
Možností ovšem vyvstává víc. Když totiž začnu přemýšlet o rozhovorech se svými nadřízenými, musím si přiznat, že ztrácím jistotu, jestli by takový delete měl význam. Pak by totiž nastalo výhrůžné ticho, protože často nic jiného než výhrůžné blbosti neslyším.
Přesto musím přiznat, že bych to velmi často uvítala. Jenže to bych pak deletla celou školu a ještě řadu dalších přidružených souborů.

Na Hromnice o hodinu více

Zdá se, že nejkratší měsíc v roce je nejbohatší na ustálené pranostiky. Tuhle mám ale hodně ráda. Avizuje prodloužený den a je taková naděje plná. Pečliví pozorovatelé jistě zaznamenali, že denního světla už vskutku přibývá a nebýt té neustálé inverze, mohlo by být i veseleji. Dnes je to tedy potvrzeno i dlouholetou zkušeností, je o hodinu více. Dokonce by to mělo znamenat, že se blíží jaro. Již staří Římané slavili tento svátek jako přípravu na jarní práce. Moji oblíbení Keltové to pak dovedli ještě dál. Svátek spojili se slavností ochranných ohňů. Před vchody rozdělávali malé ohníčky, které je měly chránit před blesky a krupobitím. Sice si nějak nedovedu představit, jak na Letné rozdělávám ochranný oheň,(i když by se často hodil), ale zvyk to byl hezký a převtělil se do našich svíček. Vznikla tradice (dávno tomu), kdy se na Hromnice světí svíčky, tzv. hromničky, které se pak během bouří dávaly do oken, aby zajistily ochranu obydlí. Pamatuji si na to z dětství, kdy nás babička nutila během bouřky zůstávat oblečené. Museli jsme být připraveni na eventualitu, že do domu udeří blesk a bude nutno prchat. Hromosvod jsme tehdy ještě nevlastnili a navíc, děda by ho jako novotu určitě nepřipustil. A do oken se dávala hromnička. Moc jsem tomu nerozuměla, ale pamatuji si to. Dnes, jelikož pálím svíčky takřka denně, jim ochranný význam nepřisuzuji, ale mám ty malé ohníčky ráda. Zjevně pozůstatek keltské minulosti. A Hromnice jako pranostika je jedna z mých nejmilejších, protože delší světlý den je rázem radostnější. Na Slovensku navíc dneska slaví svátek Eriky, čímž svojí výborné kamarádce na Slovensko do Šintavy posílám gratulaci a doufám, že i na Slovensku je o hodinu více:-)??
 A na závěr oblíbená školní hádanka: Tak který měsíc má dvacet osm dní?

Únor bílý pole sílí

   Podle této pranostiky by měl být letos velmi úrodný rok, neb pole si pod sněhovou peřinou vskutku odpočinou. Já bych sice radši už recitovala: máj, poženeme husy v háj, ale to je zatím píseň budoucnosti. Staré přísloví tvrdí, že únor má být pod sněhem. Zatím tedy je, ovšem dneska není nic jisté, takže kdo ví, jak to s tou nanicovatou zimou dopadne. Pomalu, ač neochotně, si zvykáme na tak prudké proměny teplot, povětrnostních podmínek a mrazivých dnů s oblevou, že z toho máme zamotanou hlavu. A co teprve zvířata a rostliny. Náhlé změny počasí, které snad mají avizovat trvalejší změny klimatu, i když o globálním oteplování se nám letos opravdu, ale opravdu může jen zdát, nutí vyrůstat popletené rostliny uprostřed zimy, aby je vzápětí zavalila sněhová lavina. Z toho aby byl pes moudrý. Mně dokonce stále kvetou darované orchideje a to i přes onen základní fakt, že to s květinami vůbec neumím. Asi se připravily na drsné přežití a snaží se, holky. Uvidíme, zda přečkají i bílý únor. 

    Volnou asociací mě napadá, že jsem měla na gymplu spolužáka jménem Bílý. Chemikář ho vždy rádoby vtipně vyvolával hláškou, únor bílý pole sílí a Bílý jde k tabuli. Zůstalo mi to tak zafixováno v hlavě, že vždycky v únoru mi tahle pranostika naskočí. Kdybych si tak ze školy pamatovala podstatné věci, mohla bych být dneska za chytráka. Jenže chemické vzorečky se vypařily do ztracena, zatímco hlouposti zůstaly pěkně zafixovány. Nu, to je život. Jsem ale zvědavá, jaký ten únor bude. Začíná mi takovým malým rodokmenovým výročím. Před 74 lety měla moje babička svatbu. Tehdy se tedy říkalo veselku. A prožili s dědou v dobré i zlém skoro šedesát let. Úctyhodné:-)