Socialisticky pracovat, kapitalisticky žít

   Přestože se na nás odevšad valí informace o probíhající krizi, některých lidí jako by se tento fakt vůbec netýkal. Jak jinak si totiž vysvětlit neochotu a nezájem v pražských službách, obchodech či restauracích? Stále častěji se kdekoli, na úřadech, u lékaře, či dokonce u soukromníků, setkávám s laxním přístupem, nekvalitní a předraženou prací, neslušností vůči zákazníkovi či klientovi. Prostě cílem jako by bylo získat co nejvíce peněz za co nejméně práce, tedy socialisticky pracovat, kapitalisticky žít. Nějaká snaha o vstřícnost, ochotu, laskavost často nebývá vidět. V mnoha situacích to řeším tak, že do zmíněného obchodu či restaurace už nikdy více nepřijdu, nebudu utrácet své peníze tam, kde si mě neváží. Ovšem často člověk nemá na výběr. Potřebujete řemeslníka, opraváře nebo doktora a rázem jste namydlení. Třeba takových zubařů je až hmatatelný nedostatek, takže luxus odejít v okamžiku, kdy člověk není spokojen, je málokdy realizovatelný. Stejně tak je to v případě řemeslníků, jejichž práce už má zase zlaté dno. Ovšem bez té přidané hodnoty kvalitní práce. Mluvím o svých zkušenostech, nechci vytvářet nějakou globální množinu, kam zahrnu všechny. Ale podmnožina existuje, a je poměrně početná. A pak nezbývá než se dohadovat, stěžovat si, mnohdy se i hádat. To my, co ctíme zásadu líná huba, holé neštěstí. Ale jsou i tací, co na podobné handrkování nemají povahu a náladu. Ne, že bych já ji měla, ale když mi někdo kálí na hlavu, tak to ve mně vybudí veškeré důmyslně ukryté atavismy a většinou si řeknu své. Tím trpí moje nervová soustava, takže si celkem úspěšně buduji pověst nervního morouse. A přitom by stačilo tak málo. Aby práce, kterou si objednám, byla odvedena v termínu, kvalitně a za přijatelnou cenu. A ne mít auto v servisu déle než měsíc a vysolit za to tolik, že auto bude asi dál stát před domem, protože nebude na benzín. Aby, když přijdu k holiči objednaná na pátou, nečekala do půl sedmé, až mě laskavě vezme. Aby mi pedikérka neufikla kus paty a prodavačka nepodsouvala zkažené ovoce či maso. A ten zrzek v elektroprodejně na Milady Horákové se nechoval jako hulvát a nemluvil se mnou jak s retardovaným jedincem. Prostě se s tím setkávám nějak víc a častěji, tak si to tady glosuji. Objednám si řemeslníka, musím si zařídit volno. A on si zapomene přijít. V klidu, paninko, žádný spěch, přijdeme za týden. Tak to přesně mě dokáže rozpálit do ruda. Ale co s tím, vskutku nevím. Český povahový rys. Naše odnikud nikam. Protože stoupačky si sama nevyměním, i kdybych sebevíc chtěla. Takže musím využívat cizích služeb. Českých lenivých nekvalitních předražených řemeslníků.