Nahniličko

   Nahniličko je stará hra Jana Krause. Hrávala se léta v divadle Na zábradlí, já ji ovšem dneska viděla v Kalichu. Opět jsem musela zabojovat se svou nechutí k tomuto divadelnímu prostoru, který ve mně, nevím, proč, budí klaustrofobické pocity. Ovšem Nahniličko jsem vidět chtěla a umění se musí přinášet oběti. Že to bude ovšem tak vysoká oběť, jsem rozhodně nepředpokládala. Četla jsem o té hře samé pozitivní věci, herecké obsazení bylo špičkové: Ivana Chýlková, Eva Holubová, Jan Kraus či Bohuslav Klepl a žel i Martha Issová, kterou jsem dosud vcelku respektovala, nicméně určitá pachuť z jejího klipu ve mně přetrvává, takže jsem zůstávala poněkud scepticus. Na stránkách divadla se píše, že jde o pořádně nabroušenou komedii Jana Krause, hraje se už osm les a děj bizardních situací se roztočí ve chvíli, kdy se svérázná česká rodinka stane svědkem a posléze i účastníkem velkého byznysu s poněkud nebezpečným artiklem. Zdálo se tedy, že zábava bude dokonalá, ovšem, jak už to tak bývá, opak byl pravdou. Sice jsem měla poměrně intenzivní pocit, že jsme snad jediní v divadle, kdo se nesmějí, ale ono vážně nebylo čemu. Špatně ozvučené, trapné dialogy,primitivní humor a infantilní zápletka. Jediná úsměvnější komika, ze které Kraus jako autor těžil, byl nepoměr výšky mezi ním a Ivanou Chýlkovou. Samozřejmě se ukázalo staré pravidlo, že kde není co hrát, ani hvězdy to nezachrání. A nezachránily. O přestávce jsem ale zaslechla i jiné překvapené komentáře a slovo slátanina se tam vyskytovalo víc než často. Prostě dnešní deštivý den divadlo neprojasnilo a vyčítat to mohu jen sama sobě. Moc jsem to chtěla vidět. A co chceme moc, přináší často zklamání. Tohle bylo tedy zklamání dokonalé. Do divadla Kalich prostě nemá cenu chodit, jsou to vyhozené peníze.  Vždycky. Bohužel.