EXPO

   Učitelství je práce, kde za sebou nevidíte výsledky. Alespoň ne hned. Často to připomíná spíš boj s větrnými mlýny, doba osobností v podobě pana faráře, pana učitele a místního kronikáře je dávno na smetišti dějin. Mnoho kantorů svoji práci opouští, protože když pominou mladistvé ideály, přichází poznání, že je třeba uživit rodinu a to za katedrou většinou nejde. S křídou v ruce tedy zůstávají většinou ženy, které v podstatě plat berou jako kapesné, protože mají doma toho vydělávajícího manžela. A pak je tam ještě pár idealistů, kteří jdou hlavou proti zdi a myslí si, že něco zmůžou. Většinou jsou to ztracené sny, ale někdy nastane situace, kdy si člověk řekne: jejda, toho jsem učil, a on je už dospělý a tak dobrý (dobrá), šikovný ve své práci, úspěšný v životě. A dostaví se pocit hrdosti. Na to, že tento úspěšný a šikovný človíček prošel i vašima rukama a že jste se, byť malinko, podíleli na formování jeho osobnosti. Není to vaše zásluha, že je tak dobrý, ale odněkud se vynoří radostný pocit, že tak to má být. Nestává se mi to často, ale třeba teď: moje studentka, vlastně jedna z prvních maturantek na naší škole, odletěla jako šéfka na Expo do Šanghaje. Není to tak dávno, co jsem jí trápila před tabulí životem posledních Přemyslovců a najednou je z ní dospělá,úspěšná žena. Nebudu tady psát její jméno, nemám její svolení. Ale těší mě to. Prostě z toho mám lidsky opravdovou radost. A věřím, že takových dětí se ve světě prosadí víc. Aby to nebyl jen boj s větrnými mlýny a beznaděj. Je to prostě šikovná holka:-) A těch zážitků z Číny:-) Úplně valím oči, nad těmi zprávami. Časem se s Vámi podělím. Čína je úplně jiný svět.